Carpe noctem - 4.díl

Ahoj!

Pokud čtete tyto řádky, tak se přednastavení povedlo!

Tentokrát to bude trochu akčnější. Jah pořád nemůže pustit z hlavy nevítaného vetřelce. Ezra nám ukáže, že není jen tak někdo a že ve své minulosti skrývá nejednoho kostlivce. A aby toho nebylo málo, tak se nám v příběhu objeví ještě jedna postava...

Jah

Teď a tady se přiznávám, že jsem prachsprostě utekl od toho idiota, co na jednu stranu prohlašuje, že je velký znalec přírody a na druhou se bojí pavouků a nepozná korsaka. Musím si ale i přiznat, že jsem tam chtěl chvilku ještě zůstat. Jen malou chvilku, dokud by si nesundal to triko.

Sám nad sebou nechápavě zavrtím hlavou a za doprovodu zvědavých Haštalových očí dál rázuju večerním lesem. Tedy až do té chvíle co skoro nevrazím do Irima. Chci se na něj utrhnout a zeptat se ho, co tady straší, když mi to docvakne. No jasně, začal nový semestr, tak náš líbezný bůh jde omrknout terén.

Jen po něm seknu pohledem a pokračuju ve své rychlé chůzi. Odejít mi ale není přáno…

Irmó

Trochu pobavěně a zaskočeně zároveň koukám na vzdalující se záda měsíčního boha. Ani nevím, co mě to popadlo, ale zavolal jsem na něj. Každý ví, že Jah má rád svůj klid a lidi, kteří mu jej narušují z duše nesnáší. Já osobně tedy neznám důvod jeho chování, ale stačil jsem vypozorovat, že několik bohů asi ví víc, než předstírá, ale nic konkrétného o tomhle temném bohovi jsem nezjistil.

Proto je pro mě ještě větším překvapením, že na moje zavolání zareagoval. Sice se neotočil, ale alespoň se zastavil. To moji zvědavost ještě víc ponouklo a já rychle jednal. Přece si nenechám ujít takovouhle příležitost.

"Zdravím tě," pronesu a rychle dodávám, "chtěl bych se blíže seznámit s novými studenty…" jen zpozoruju, jak se Jah ušklíbne. Jen počkej, já ti dám! "… ale jelikož chci předejít jakémukoliv konfliktu, tak jsem přišel požádat o dovolení."

To Jaha zaskočilo. Otočil se na mě a měřil si mě s tázavým výrazem v očích.

"Opravdu? Myslel jsem, že ty žádné dovolení nepotřebuješ. Prostě vyjedeš po všem, co před tebou neuteče."

Vůči takovému obvinění se jen pousměju a sladce dodávám: "Po nikom vyjíždět nemusím, oni sami mě vyhledávají." a na důkaz svého tvrzení pohodím dlouhými měděnými vlasy.

Odpovědí mi je jen odfrknutí. "Dělej, jak myslíš. A tím myslím i to povolení." Odpoví suše Jah a chce mi utéct. Tak to teda ne!

"Moc děkuji, tak pojďme!" a než se zmůže temný bůh k námitce, už ho táhnu ke škole. On k pohybu využívá stínů, zatímco já pocitů. Proto čím blíž jsme škole, tím jsem rychlejší. Mohl bych sice využít svých vlastních pocitů, ale proč se unavovat? Noc je ještě mladá a určitě své síly využiju někde jinde…

Jah

Dneska ti drzí jedinci nemají konce. Nejdřív ten vetřelec a teď tenhle líbezný bůh. Správně bych se mu měl vytrhnout a zmizet, ale kdesi hloubi duše si říkám, třeba… třeba tam potkám… Ihned se ale zarazím a zhnuseně si div neodfrknu. Co to do háje vyvádím?! Jsem jako zamilovanej človíček, který doufá, že alespoň koutkem oka zahlédne svého boha.

Dál už ale svoje dosti zmatené pocity rozpitvávat nemůžu, protože jsme právě dorazili. Na areál školy se tiše snášel soumrak a já se začal cítit ve svém živlu.

Irmó se zvědavě rozhlížel po nějaké té potencionální oběti, kterou by dnes mohl odtáhnout k sobě do ložnice, a já jsem tak nějak vnitřně spokojený a abych byl k sobě upřímný, možná i trochu zvědavý, co se dneska ještě stane.

A nemusím čekat dlouho. Někdo totiž jde naším směrem. Irmó zpozorní a zavětří kořist. Já též zpozorním, protože pokud se nemýlím, tak toto setkání bude velice zajímavé…

Ezra

Noah mi právě vypráví, co všechno za ten den stihnul a já mu s úsměvem přikyvuju. Můj přítel je šťastný a jsem rád i za něj. Bohužel naši idylku záhy naruší něčí přítomnost. Cítím někoho, kdo teda nemá co pohledávat. Jemně zarazím Noaha a naznačím mu, aby zůstal, kde je. Já sám se poté potichu přiblížím k vetřelci. Navyklým pohybem vytáhnu katanu a namířím ji ke krku jednoho z nočních návštěvníků.

"Chmm, to jste jen vy," zamumlám naštvaně a zbraň stáhnu. Čekal jsem totiž někoho ze svých minulých přátel a ne dva bohy na výzvědách. A abych byl upřímný nečekal jsem hlavně toho jednoho.

Co ten tady dělá? divím se v duchu, zatímco čekám, až ke mně dorazí Noah. Nemusím mu totiž nic naznačovat, on prostě ví, kdy má přijít.

"Tak my nebudeme rušit," prohodím ke dvěma nemluvným bohům a snažím se vypařit. Noah už dorazil, tak tady už nebudu okounět.

To se tady snad množí, nebo co? brblám. Já jsem se těšil na čas strávený bez nich a už tady mám nejen jednoho, ale rovnou dva. Nečekal jsem ale že mi můj rychlý odchod zhatí Noah.

"Rád vás poznávám," prohodí k Jahovi a podává mu ruku. Ten zrádce!

Nutno dodat, že jak Jah, tak jeho společník zatím nepromluvili ani slovo. Tak nějak zamrzli na místě. Ne, oprava. Když se pozorně podívám na Jaha, vidím, že mu začíná pocukávat koutek. A za chvíli ten vážný a odtažitý bůh vyprskne smíchy a směje se, až se mu kolem očí vytvoří vějíř jemných vrásek. S nelibostí si uvědomím, že bych ten hluboký a smyslný smích mohl poslouchat věčnost.

Smyslný? Proboha, Ezro! Prober se! Chováš se jako ti imbecilové, co navštěvují tuhle školu!

Další nesmyslné myšlenky přerušilo zaševelení stromů. Nebyl to letní zvuk stromů, který vyvolá jemný vánek. Jednalo se o zlověstné hučení, které neslibovalo nic dobrého.

"Noahu," obrátím se na svého přítele, "jsou už všichni tady. Myslím tím ve škole?" Tuto informaci bych si sice mohl zjistit i sám, ale trvalo by mi to. Přes tyhle věci je Noah podstatně lepší.

"Ne," zazněla odpověď a já musel potlačit zaklení, které se mi dralo ze rtů. Jasně že ne, jinak by to bylo až moc jednoduchý.

"Nech mě hádat, ti trotlové, kteří zde chybí, se motají někde kolem toho…" nedopovím, protože mě Noah chytne za ruku a já to všechno vidím. No, ne tedy vidím, ale spíš cítím. Jasně že jsou tam!

Otočím se na Noaha. "Dej na sebe pozor," doporučí mi a já se dám do běhu. Díky Noahovi teď vím, kde přesně ztracené studentíky hledat. Bohužel to znamená, že se budu muset potkat s něčím, čemu bych se nejraději vyhnul.

Když jsem odkýval Noahovi to, že budu tady s ním studovat, tak nějak jsem si myslel, že mi tyhle temný věci daj pokoj. Nastalá situace jen ukazuje, jakej jsem byl kretén, když jsem si to myslel.

Uháním lesem, na který už padla tma. Vyhýbám se stromům, které se mi naschvál staví do cesty a sem tam mě švihnou větvičkou. Mám špatnej pocit. Ne hůř, něco se tady semele. A ať to bude cokoliv, určitě se mi to nebude líbit.

A pak je uvidím, dvojici vykulenejch kluků. Měl jsem sice celou cestu chuť říct jim něco hezky od plic, ale teď na to nějako nemám. Jsem holt měkouš.

"Co vy tady!" houknu na ně, čímž je ještě víc vyděsím. Vím, že se nezapřu. Jsem prostě mistr diplomacie a taktu.

"Hele klídek," snažím se je uklidnit. "Jsem taky student," a ukazuju na pravou paži, kde mám připnutý logo tohoto skvělého ústavu.

Druhá věta kluky trochu uklidní, takže se ke mně opatrně přiblíží.

"My jsme jen chtěli vidět Jaha," ozve se ten vyšší z nich a já musím potlačit odfrknutí. Jakkýkoliv projev nevole by tuto situaci nijak nevylepšil.

"To nevíte, že zrovna on si žádné návštěvy nepřeje?" zeptám se.

"Samozřejmě že to víme!" utrhne se na mě rozhořčeně mluvčí. "Ale říkali jsme si, že možná budeme mít štěstí…" zamumlá potom dodatečně a zašoupe zkroušeně nohou.

"Myslím, že dneska to na návštěvu moc nevypadá," snažím se to tady nějak ukončit, abychom se mohli zdejchnout a nemuseli přitom narazit na nic nepřátelského.

"Proč se nestavíte v jeho svatyni?" navrhnu jim. Bude to pro ně bezpečnější a já budu mít od božstva pokoj.

Asi jsem trefil hřebík na hlavičku, když vidím, jak těm dvou i ve tmě zasvítily oči. Bohužel idylky byl právě konec. Za dvojicí dobrodruhů se totiž vylopl ze stínů temný pes.

A ku*va! Jsou tady! zanadávám v duchu, ale nehodlám promarnit čas, který mi… tedy nám zbývá. Je tady zatím jen pes. Asi ho poslali po stopě a on narazil na stopu těhle dvou mameluků. Vůbec nechápu, jak se sem dostal, protože jsem žil v domnění, že tahle celá oblast bude chráněná, ale asi je někde ošipka.

Nesouhlasně zavrtím hlavou a rychle zvažuju možnosti. Mohli bychom zdrhnout, ale nechce se mi tady nechat pobíhat toho čokla. Mohlo by se někomu něco stát. A třeba ani nejdou po mě, takže pokud tady s tím psem zatočím, tak pomůžu někomu dalšímu. Nejsem sice žádnej dobrodinec, ale tyhle hnusný bestie bych nepřál nikomu. Oprava. Přál bych je jejich vlastním pánům, na těch ať si klidně pošmáknou.

S jasným plánem si strhnu z krku amulet. Přitáhnu si ty dva k sobě a amulet jim hodím kolem krku. Potom jen zašeptám rychlou formulku a je dokonáno. Ti dva jsou už u Noaha a já mám volné pole působnosti.

Opět se podívám na to temný stvoření, který nadhání ale i usmrcuje vytipovanou kořist. Nevím, jestli jsem v tomto případě kořistí já, ale hodlám jim všem ukázat, jak se taková kořist umí bránit.

Pomalu vytáhnu katanu a nespouštím čokla z očí. A pak to začne. Jeho prudký výpad, můj úskok a následný protiútok. To že je něco špatně mi došlo, když jsem místo do psa tnul do vzduchu a následně pocítil jeho ostré drápy na svém zraněném boku. Okamžitě se otočím po útočníkovi ale zahlédnu jen rozplývající se psí obrys.

Stínový temný pes?! Kdyby to nebyla taková prekérní situace tak se snad i zasměju, ale teď jsem byl jaksi v loji. Ne, nebudeme si nic nalhávat, jsem až po kolena ve sra*kách. Jsem zranění, unavený a sám. To znamená totálně v nevýhodě.

Tak dost, Ezro! Žádné fňukání! Soustřeď se. Tak kampak nám ten psík zmizel? Obezřetně o krok ustoupím a právě včas, jen cítím poryv vzduchu, jak se kolem mě mihne temný stín. Bohužel nemám proti psíčkovi jak bojovat. Tedy pokud si na párty nechci přizvat kámoše staré několik až set let.

To bych pronásledovatelům rovnou mohl poslat pozvánku s mojí aktuální lokací. Ke zdolání takovéhle příšery postřebuji světlo, jenže tady je tma jak v pytli, takže…

A najednou mi to dojde. Světlo přeci není jen sluneční. Proč tedy nevyužít sílu měsíce? Mrknu po noční obloze, kterou mi z velké části zakrývají stromy a musím se uchechtnout. Sem by se nedostalo měsíční světlo ani s pomocí světlometu. Nezbývá mi tedy nic jiného než útěk. Potřebuju toho čokla vylákat z lesa ven. Zasunu zpátky katanu, která by mi v běhu jen překážela, a dám se na ústup.

V běhu jen zadoufám, že jsem se vydal cestou, která sice vede z lesa, ale taky zároveň co nejdál od lidí. Vidina toho, jak bojuju s psíčkem a za zadkem mám omdlévající publikum, mi na náladě moc nepřidává.

Snažím se svůj krok natáhnout co to dá, ale krvácející rána mi ubírá sil. Naštěstí si povšimnu, že stromů ubývá a já se blížím ke konci lesa. Moje euforie ale nemá dlouhého trvání. S posledním stromem totiž zakopnu o dost divně vystouplý kámen a poroučím se k zemi. Tvrdý dopad mi na chvilku vyrazí dech a já se přes sípaní snažím dohledat svého pronásledovatele.

Ha, tady je! No jen pojď blíž, ty jeden prašivče! pobízím psa v duchu.

Jakmile pes vyleze ze stínu stromů, ozve se zakňučení a já se zaraduju. Měsíční světlo funguje! Bohužel se raduju předčasne, protože světlo sice psa zranilo, ale nezabilo, jen jej jeho zranění více rozlítila.

Je to vážně k vzteku, prudce se vyšvihnu do stoje a se zaúpěním se opětovně poroučím k matičce zemi. Pád mi asi něco udělal s kotníkem, takže se moje šance na úspěch ještě zmenšily. Nahmatám proto katanu, abych se mohl alespoň trochu bránit. Ale jak hmatán, tak hmatán, zbraň nikde. Rychle se po ní podívám a vidím ji zaseknutou v tom pitomým kameni, přes kterej sem se natáhnul.

No tak teď už jsou moje šance nulový! Jediný co mi zbejvá je vidina rychlý smrti. Doufám, že to psisko dneska už žralo a nebude si teda chtít pochutnat na mě. Zhodnotím svoje šance a zadoufám v rychlé prokousnutí hrdla.

Ale opět jsem se mýlil. Pes, když viděl, že jsem bezbraný jako čerstvě narozené kotě, tak se ke mně začal s hrozivým vrčením pomalu přibližovat, když už byl ode mě jen několik kroků, tak se přikrčil a skočil…

/3.díl/   /5. díl/

Komentáře z Blogu.cz:

1 Rhea | Web | 18. července 2012 v 22:25 | Reagovat

Teda, takový zakončení, to se mi snad zdá. V lepší čas jsi to utnout nemohl. Docela by mě zajímalo, čemu se ten Jah smál a proč oba bohové mlčeli? Krásná kapča. Počkat se vyplatilo. Doufám, že další dílek už máš napsanej, abys mohl přidat, jen co přijedeš.

2 AnnElfwind | Web | 19. července 2012 v 12:45 | Reagovat

No to je teda cliffhanger... No, ale rozhodně se těším na další díl. :) Tak něják tuším, co by se mohlo stát dál, ale jak se znám, tak to nakonec vymyslíš úplně jinak, protože kdykoli jsem začala předvídat, jak bude povídka pokračovat, tak to stejně nakonec bylo jinak. xD

3 Lului | Web | 19. července 2012 v 15:22 | Reagovat

Taky možná vím, jat to bude pokračovat, ale mnohem raději si počkám, jak to bude doopravdy. Teda, ale napínavé konce tedy umíš... Taky by mě zajímalo, čemu se Jah tak smál =) Už se těším na další kapitolu =)

4 katka | 19. července 2012 v 21:53 | Reagovat

pes je super , strašně doufám že mu pomůže   Jah je to můj favorit

5 Ayumi | 30. července 2012 v 13:45 | Reagovat

Páni! Tak tohle je ještě lepší než "Vztach nadřízený/podřízený? Ale já chci víc..!!!!" :) Božíííííí cykluss!! :) Kdy bude další dílek? :)

6 Safi | 4. srpna 2012 v 22:32 | Reagovat

Hustýýýýý prosím prosím o pokračování taky to konec neni nic pro moje srdéčko jinak díky

7 Tercza | 6. srpna 2012 v 19:19 | Reagovat

Další kapitola by nebyla? Prosim, prosim..

8 Safi | 11. srpna 2012 v 22:26 | Reagovat

Ouuu pěknéééé už se nemůžu dočkat dalšího dílečku moc dík :)

9 Lului | Web | 14. srpna 2012 v 20:55 | Reagovat

*musí jít prudit* Už to asi nevydržím, je další kapitola alespoň ve stavu "rozepsaná"? *dělá neko očička* Už se moc těším na pokračování =)

10 L. | 21. srpna 2012 v 10:05 | Reagovat

Krásné! Nemůžu se dočkat další kapitoly. Zachrání Ezra Jah?

11 Sayuri-hime | E-mail | Web | 22. září 2012 v 15:42 | Reagovat

Tak to je hodně dobré