pátek 13. června 2014

V. díl

Zdravím!

Word ještě pořád nemám, ale už je objednaný, tak snad dneska dorazí a já budu moct normálně dál fungovat Nerozhodný.

Shrnutí: James marodí a Robert se stará (až moc Úžasný).



A když Robert přišel se sklenicí vody, James už spal. Potichu tedy položil sklenici na noční stolek a opatrně si sedl na okraj postele. Nemusel ani znovu pokládat dlaň na seržantovo čelo, protože už jen v jeho přítomnosti cítil, jak hicuje. Zatímco na rychlém vytáčení ťuknul na Lauřino číslo, tak si v duchu gratuloval k tomu, že donutil Jamese, aby se převlékl z pracovního oblečení do něčeho pohodlného. Jeho staré oblečení, které jemu osobně bylo velké, bylo Jamesovi i tak trochu malé, což vyvolalo na Robertově tváři krátké pousmání.

"Ano, Robie, co se děje?" ozval se z telefonu Lauřin překvapený hlas.

"Ahoj, Lauro, potřeboval bych poradit," zareaguje potichu Robert a radši odejde na chodbu.

"Proc šeptáš? Stalo se něco?" obává se Laura.

"No, nejde o mě, ale o Jamese."

"Hathawaye? Co mu je?"

Robert si povzdechne a zády se opře o zábradlí na chodbě. "Má teplotu. Už ráno se mi nelíbil a celý den vypadal jako chodící mrtvola. Často se o něco opíral, přidržoval a ani nechodil kouřit. Když jsem se ho odpoledne dotknul, tak jsem div neucuknul, jak horkou měl ruku. Poslal bych ho domů, jenže nemá nikoho, kdo by na něj dohlídnul, tak jsem ho nakonec vzal k sobě. Sice protestoval, ale ne tak moc, jak bych čekal, takže mu vážně nebylo zrovna dvakrát dobře. Ješte jsem ho donutil se převlíct, ale když jsem se vrátil se sklenicí s vodou, tak už spal. A spí pořád, jen je strašne moc horkej," dodává ještě Robie a v hlase mu zazní obava.

Laura na druhé straně telefonu si dovolí jemný úsměv, ale jen na chvíli, než převládne její profesionální stránka.

"Jak vysokou má teplotu?" zní její první otázka.

"Ještě jsem mu jí neměřil," odpovídá Robie, "vždyt já ani nevím, jestli tady nějaký teploměr mám."

"Ale jistě máš, koukni do lékárničky, Val tam takové věci jiste měla pro případ, kdyby děti byly nemocné."

Chvíli je na druhé straně ticho, Laura jen slyší, nějaké vrznutí, asi jak Robie otevírá lékárničku a pak šramot.

"Máš pravdu, je tady," zazní skoro až vítezně Robie.

"Bezva, řekla bych ti, aby ses tam mrknul ješte po paralenu, aspirinu nebo acylpirinu, ale podle tvé předchozí reakce soudím, že lékárničku jsi v poslední době moc nedoplňoval, že?"

"Moc dobře víš, že na tohle moc nejsem," odpoví Robie.

"Hmm, je mi to jasné, ale doporučuji ti, až nouzový stav skončí, abys to udělal, protože si tak v budoucnu ušetříš práci. Běž zatím změřit seržantovi teplotu, já se stavím v lékárně a něco ti pro toho maroda přinesu." naviguje Laura Robieho, zatímco si bere klíče od auta a peněženku.

"Tak co, kolik má?" chce vědět výsledek, když se s mobilem v jedné ruce a s nezbytnostmi v druhé snaží zamknout vchodové dveře od svého domu.

"Má 39,3 °C," zní odpověď.

"Ok, takže ho donuť něco vypít, pár doušku vlažné vody, a dej mu na čelo chladivý obklad, za chvíli jsem u tebe s medikamenty." Rozloučí se Laura a zamíří k nejbližší lékárně a taky k supermarketu. Bylo jí totiž nad slunce jasnější, že Robie toho mít doma moc nebude.

Inspektor zatím doma celkem úspešně nalil do svého seržanta trochu těch tekutin a položil mu na rozpálené čelo chladivý obklad. Víc toho zatím dělat nemohl, jen sedět a čekat, což z duše nesnášel. Zvlášt když Jamesovi bylo takhle. Věděl, že by jeho seržant byl radši, kdyby mohl být u sebe doma, jenže to Robert prostě nemohl připustit. Prostě nemohl přenést přes srdce, že by tam jeho seržant ležel v prázdném bytě úplně sám.

Třeba by nebyl sám, ponouknul ho jeho vnitřní hlas a Roberta tahle myšlenka z nějakého důvodu docela naštvala, takže když se ozval zvonek u vchodových dveří, tak skoro až zlostně přidusal a trochu více zabral za kliku.

"Hohó, jen klid, to jsem já a ne zbojníci," klidní Laura s nákupem v ruce Robieho.

"Promiň, pojd dál," omluví se inspektor a ukročí stranou, aby Laura mohla vejít.

"Tak kdepak je náš marod?" ptá se doktorka, a poté co je pohledem nasměrována, se vydává do patra do ložnice, kterou momentálně okupuje seržant. Robie ji následuje a opřen o futra ložnice ji trochu nevraživě pozoruje. Samotného ho štve, že se chová jako idiot, ale nějak si nemohl pomoct. Svůj momentální stav bral jako dozvuk představy, že by na Jamese mohl někdo čekat, ale i tak...

"Já opravdu přicházím v míru," ozve se od postele Laura, která se zatím probírala přinesenými léky.

"Cože?" zareaguje nechápavě Robie.

Laura po něm hodí pochybovačným pohledem. "Stojíš tam jako bys mě chtěl v příštím okamžiku něčím majznout po hlavě."

"To je přeci nesmysl," oponuje Robie, ale jakmile Laura odhrnula Jamesovi zpocené vlasy z čela, tak se viditelně našponuje.

"A alou ven!" vypoklonkuje Laura Robieho z ložnice. Přivře dveře a dá ruce v bok. "Roberte Lewisi, koukej se hodit do klidu, nebo budu nucena použít svého lékařského umění a zpacifikovat tě!"

"E? O čem to proboha mluvíš?" diví se inspektor.

"O tom, že ty teď pěkně vyrazíš do Jamesova bytu a přineseš mu věci, který by se mu mohly hodit," a když vidí Robertův výraz, tak dodává, "myslím tím něco na převlečení a pár jeho osobních věcí - přehrávač, knížku a tak podobně." Zatímco Laura mluvila, tak postrkovala Roberta směrem k vchodovým dveřím.

"A neboj se, nic tvému Jamesovi neudělám," s těmito slovy vrazí Robiemu do rukou kabát a zavře mu jeho vlastní dveře před nosem. Cestou k nemocnému Jamesovi si dovolí poťouchlý úsměv. Stačilo Robieho jen popíchnout a divže ji od Jamese nevynes v zubech.

Po rychlé kontrole nemocného, kterému sice teplota ještě nezacala klesat, ale alespoň už nestoupala, se Laura přesunula do Robieho kuchyně. Nebyla sice extra kuchařka, ale na vývar si troufla. A zatímco se snažila trochu v cizí kuchyni zorientovat, tak narazila na několik známek toho, že ač Robie žije sám, pravidelně ho navštěvuje jistá osoba. Dva hrnky, dva talíře či dva páry příborů připravené k rychlému použití mluvily jasně. Laura se jemně pousměje. Byla sice pravda, že James není žádný sdílný extrovert, přesto by Robie, jakožto inspektor s mnoha lety detektivní praxe, měl poznat, kdy k němu někdo není tak zcela upřímný. I když jak je vidět, tak ani Robie k sobě není upřímný, ba co hůř, nevidí, co má přímo před nosem.

Komentáře z Blogu.cz:
1 Angela Angela | Web | 31. března 2014 v 13:19 | Reagovat
Achichouvej. Počítám s tím, že když celkem budou tři (díky za pochvalu a příští kapitolku chci věnovanou mně :-D ), tak nás zatím určitě ještě pěkně potrápíš.
Ale hodnocení! Skvělé! Jako vždy skvělé a trochu delší, za což jsem jen ráda! Mám ráda starostlivého Robieho... Akorát si je nějak hmm... nedokážu vybavit... Asi pomůže strýček google s obrázky. :D
2 Lex-san Lex-san | Web | 31. března 2014 v 14:15 | Reagovat
[1]: To věnování máš mít :-D. Robie nám vystřídá více svých postojů (samozřejmě můžeš se těšit na žárlivost ;-) )
Jinak doporučuji shlídnout celej seriál. Díly jsou sice delší, ale ta chemie mezi nima je úžasná! 8-)
3 KATKA KATKA | 31. března 2014 v 16:34 | Reagovat
kdyby nebyl inspektor bruča tak se mohl aspoň koukat :-)
4 Lex-san Lex-san | Web | 31. března 2014 v 19:18 | Reagovat
[3]: To ho v tu chvíli vůbec nenapadlo 8-O. Díky za komentář a těš se na další pokračování :-D.

Žádné komentáře:

Okomentovat