Amor non celantur

Chjo, chjo! Ani nevím, jestli se tady po takové době můžu vůbec ukázat bez toho, aniž bych přinesl jediné pokračování jakéhokoliv z cyklů . Je to se mnou bída, já vím, ale věřte, že teď na tom máknu a nový akademický rok - jež mi začíná ve středu - odstartuju s tím, že se budu více se psaním snažit.

Jako malé odškodnění bych chtěl publikovat povídku, se kterou jsem se účastnil SONPu na stránkách Iluze a se kterou jsem se umístil na krásném předposledním místě. Povídka je taková, jaké je a jiná ani nebude. I tak bych chtěl poděkovat všem, kteří ji četli - či číst budou - a hlavně těm, kteří pro ni hlasovali. Takže těmto dvěma  odvážlivcům ji věnuji.

A ještě jedno malé P.S. Povedlo se mi z toho udělat slaďárnu na entou, takže bacha!!!

Amor non celatur

=láska se neutají

Samael

"A tak dávám výpověď," uzavřu svůj proslov a s ledovým klidem pohlédnu do očí svému - teď už bývalému - šéfovi. Můj klid byl samozřejmě hraný, ale po dobu své práce u hraběte jsem se naučil jisté přetvářce. I když mě to bolí a srdce se mi tříští na kousíčky, tak mlčím. Musím. Musím tu hru dohrát do konce, ať to stojí, co to stojí. Ale i přes svůj výcvik se musím držet, abych na sucho nepolkl a o krok neucouvl. Z hraběte, který seděl za svým stolem, přímo sálal hněv a nenávist.

"A ještě abyste tu zůstával po tom všem, co jste udělal!" zasyčel na mě hrabě a pomalu vstal. Z očí mu šlehaly blesky a s elegancí šelmy, která jde za kořistí. Obešel stůl. Krok za krokem se ke mně přibližoval.

Stůj! Nic nedělej a stůj! nařizoval jsem si v duchu, ale musel jsem se hodně opanovat, protože blízkost hraběte mi nedělala vůbec dobře. Byl jsem tak blízko, že stačilo jen nepatrně pohnout rukou a mohl bych se ho dotknout. Ale dotyky bylo to poslední, po čem hrabě v této chvíli jistě toužil.

"Máte pět minu na to, abyste si sbalil svá fidlátka a vypadl odsud, jinak na vás zavolám ochranku," zavrčí mi hrabě do ucha. Jeho hněv a rozhořčení mu dodávají na impozantnosti a mě se přes všechna předsevzetí rozbuší srdce a začnou se mi podlamovat kolena. Když v tom se mi začne točit hlava a bušit ve spáncích.

Sakra! Teď ne!!

Snažím se napřímit a uchovat si masku vyrovnanosti, ale asi se mi na tom něco nepovedlo. Hrabě se totiž na chvíli přestal mračit a natáhnul ke mně ruku, jako kdyby mě chtěl podepřít. A to jsem nemohl dopustit, protože by stačil jeho jediný dotyk a já bych se sesypal. A tak prudce otevřu dveře a se suchým sbohem urychleně odejdu z jeho kanceláře i z jeho života, zanechávajíc za sebou své srdce i nevyřčené city…

Jakmile za sebou uslyším zaklapnout dveře, tak odhodím důstojnost a přidržujíc se zdi, se sesunu na nejbližší židli. Cítím, že to na mě jde, tak urychleně vytáhnu kapesník a přidržím si ho u úst. I přes kapesník se - naštěstí prázdnou chodbou - ozve hrozný kašel a já jdu do předklonu. Zatímco vykašlávám krev a točí se se mnou celý svět, tak ucítím na rameni chlácholivý dotyk. Pomalu se uklidňuju a snažím si utřít ústa, která jsou jistě jako obvykle od krve. Poté se se smutným úsměvem obrátím na postavu, která mi trpělivě stojí po boku.

"Nemusíte si dělat starosti, už je to v pořádku."

"To jsem viděl," utrousí suše William. Vytáhne čistý kapesník a opatrně mi utře kapky krve, které jsem opominul.

Vděčně se na něj usměju a jemně ho chytím za ruce.

"Děkuju za všechno, ale už budu muset jít."

William se nesouhlasně zamračí: "Nic jste mu neřekl, že?"

Trochu zaskočeně se na něj podívám, ale William mi s úsměvem posune brýle na nose a nakloní se ke mně.

"Neříkejte mi, že jste si myslel, že si toho nevšimnu. A," dodává a zároveň mě umlčí prstem, který mi přiloží na rty, "teď nemám na mysli ty peníze na vašem účtu."

Jeho slova mi vženou červeň do tváří a jsem tak zaskočený, že nevím kam s očima.

 

William se chvíli nepokrytě baví nad mými rozpaky, ale po chvíli se smiluje a nabídne mi odvoz. S díky přijímám, ale upravím místo odvozu: "Ne, do nemocnice ne. Byl bych vám vděčný, kdybyste mě odvezl ke mně domů. Věci z hotelového pokoje jsem si tam už nechal poslat, takže to zbývá zabalit ještě tady a bude to všechno hotovo." S tím se opatrně zvednu, ignoruju nesouhlasný Williamův pohled a odcházím si spakovat zbytek věcí. A poté pryč! Pryč od něj, od všech nadějí a snů…

Rafael

Sedím ve své kanceláři, zírám z okna a bezmocně zatínám pěsti. Snažím se marně uklidnit a srovnat si v hlavě myšlenky. Když jsem si k sobě nechal Samaela zavolat, tak jsem měl jasno. Zuřil jsem, ale přesně jsem věděl, co dělat.

Zradil mě! Člověk, kterému jsem nejvíc věřil, mě prodal a já měl chuť vraždit. Unaveně si prohrábnu vlasy a otočím se na židli. To jsem ale neměl dělat. Všude byla cítit Samaelaova přítomnost.

Nenechal si to prostě. Prý má kancelář je studená jako vězeňská cela. Od té doby jsem měl světlejší výmalbu a nábytek. Do teď nevím, jak se mu to povedlo, ale vytáhnul mě na obhlídku po novém vybavení kanceláře. A i když to bylo jen obyčejné nakupování, tak jsem si ten den užil. A nejen tenhle, ale i další, které následovaly. Nutil mě nevrčet na lidi a na večírcích se chovat jako člověk.

 

Od prvního dne, kdy ke mně nastoupil, byl se mnou. Teď když nad tím přemýšlím, tak o jeho soukromém životě nic nevím. Sice jsem ho varoval, že nástupem ke mně ztratí veškerý svůj volný čas, ale nějak mu to nevadilo. Abych byl upřímný, tak jsem čekal, že do měsíce odpadne, jako ti předchozí. Některým vadilo, že by měli dělat osobního sekretáře muži, který si do postele zve obě pohlaví, druzí toho chtěli využít a nabídli mi své tělo. Já jsem jejich nabídku přijmul a pak jsem je se štědrým odstupným vypoklonkoval. Ale Samael byl jiný. Nic po mně nechtěl, jen mě hlídal a byl mi neustále nablízku. Což se vyplatilo, protože mě jednou přepadli a kdyby mě Samael včas nenašel, bylo by po mě. To mi v nemocnici potvrdili i lékaři. Neustále mi opakovali, že mi Samael zachránil život. Jako bych to nevěděl! Jen mi dodnes vrtá hlavou, kde tak rychle našel dárce krve. Mám totiž vzácnou krev a ani já sám neznám nikoho dalšího, komu by v žilách kolovala stejná. Když jsem se na to ale zeptal Samaela, tak zavrtěl hlavou, že to nic nebylo a že je teď nejdůležitější, abych se uzdravil.

Vyskočím ze židle a začnu netrpělivě přecházet po místnosti. Zrádce jsem objevil, tak proč se necítím líp? Odpověď je prostá, ten zmetek mi prostě přirostl k srdci.

Přejdu znovu ke stolu a z vrchní zásuvky vytáhnu fotografii. Pořídil ji fotograf na jedné párty a když jsem ji uviděl, tak jsem si ji od něj vyžádal. A nejen to, zaplatil jsem mu nemalé peníze, aby ji potom z fotoaparátu vymazal a já tak měl jistotu, že budu jediný, kdo ji bude mít. Byl na ní Samael a děsně mu to seklo. Jemně fotku pohladím a chtě nechtě se vrátím k tomu hořkosladkému večeru…

Byli jsme opět na nějakém tom večírku a já poprosil Samaela, jestli by mi nedonesl něco k pití. Když se ale dlouho nevracel, tak jsem se ho vydal hledat.

Našel jsem ho na chodbě a s ním dva maníky. Samael jim zrovna vysvětloval, že nemá zájem, ale mně bylo nad slunce jasnější, že na tyhle žádný slova neplatí.

Rychle jsem došel až ke svému sekretáři: "A tady jsi!" pronesl jsem s úsměvem a políbil ho.

Nebyl to jen letmý polibek, ale byl drsný, dobyvačný a majetnický zároveň. Samael se tenkrát neměl jak bránit, v obou rukách držel sklenky a já, abych mu znemožnil útěk, jsem si ho přidržel kolem pasu. A pil jsem z jeho úst jako člověk, který po nekonečném bloudění po poušti našel oázu.

Když jsem ho konečně pustil, tak jsme na chodbě byli sami. Ti pitomečci se někam vypařili a já se nemohl na Samaela vynadívat. V jeho krásných šedých očích byl zmatek a já čekal. Vzal jsem si od něho skleničku a trochu jsem z ní upil. Poté jsem ho přes její okraj nepokrytě pozoroval. Dělal jsem sice jako by nic, ale samotného mě ten polibek málem srazil na kolena. Samael ještě chvíli jen tak stál, poté si pomalu sáhl na rty a já znovu dostal chuť ho políbit.

"Děkuju," zašeptal Samael a já nevěděl, za co vlastně děkuje. A možná to nevěděl ani on sám. Když jsem ale viděl jeho výraz, tak jsem jen na sucho polkl a musel jsem potlačit velmi silné nutkání povalit ho na nejbližší pohovku a zasvětit ho do těch nejpikantnějších tajů. Ale ovládl jsem se. Bohužel.

Druhý den jsem byl nervózní jak mladíček na svém prvním rande. Nevěděl jsem, jak se po tom osudovém večeru bude Samael chovat, ale mé obavy byly následně rozptýleny. Můj sekretář se choval pořád stejně a já si oddechnul. Ale abych byl k sobě upřímný, tak jsem od té chvíle využil každé příležitosti, abych se ho dotkl či k němu nenápadně přivoněl.

A ještě jeden důsledek vyplynul z toho večera. Od té doby jsem srovnával. Srovnával jsem Samaelův polibek se všemi ostatními. I s polibky od Sarah - od mé snoubenky. A to bych neměl. Má snoubenka by pro mě měla být vším. Už jen tohle dokazuje, jaký na mě měl Samael špatný vliv, ušklíbnu se. Dřív by mě totiž nevadilo, že chystaný sňatek je pouze finanční transakcí. Ba naopak - vítal bych to, ale teď? Nejradši bych tu šarádu jednou pro vždy ukončil!

Zmateně a naštvaně zároveň si naleju sklenku něčeho tvrdšího a vyklopím ji do sebe. A pak si naleju ještě jednu. Bohužel mě to nijak neuklidní, právě naopak. Vybavím si totiž tu scénku na chodbě, jíž jsem byl svědkem.

Něco mi na Samaelovi nesedělo, a když mi v kanceláři zblednul, tak jsem mu chtěl nějak pomoct. V té chvíli vůbec nezáleželo na tom, že mě zradil a že bych ho za to měl nenávidět. Jen jsem viděl, že mu něco je a já bych ho mohl té bolesti zbavit. Ale nestačil jsem mu ani podat ruku, jak rychle se mi vypařil z kanceláře. Když jsem se z toho jeho rázného odchodu vzpamatoval, tak jsem vyrazil za ním.

Jakej jsem to idiot! rozzlobím se na sebe při vzpomínce, jak se Samael tisknul k tomu maníkovi. Mou zlobu odnesla sklenička, kterou jsem až příliš prudce postavil na stůl. Rozpadla se mi v ruce a spolu se střepy dopadly na stůl i kapky mé krve.

A až pohled na tu spoušť mi otevřel oči a paradoxně mě uklidnil.

Co je už jednou pryč, se nedá vrátit, tak proč se trápit? zeptám se sám sebe a zatímco si kapesníkem provizorně zavazuju ruku, tak se zařeknu, že se Samaelem končím. Je uzavřenou kapitolou v mém životě a je nejvyšší čas začít psát novou…

O měsíc později

"Máte padáka!" zahromuju a ten patolízal div neprojde zavřenými dveřmi. Tohle byl tenhle měsíc už pátý sekretář, s kterým jsem vyrazil dveře.

Přece toho po nich nechci tak moc! vztekám se, když si zapínám laptop. Každý další je horší než jeho předchůdce a výsledkem je totální chaos v kanceláři a moje stále se zhoršující nálada.

Bude mi trvat týdny, než to dám zase do pořádku! zaúpím a chtě nechtě si vzpomenu na Samaela. I když jsem si na něj veškeré myšlenky zakázal, tak se čas od času neubráním vzpomínání. Chtěl jsem se zbavit i té jeho fotky, ale nedokázal jsem ji roztrhat. Místo toho jsem ji pohladil očima a opět ji schoval do zásuvky.

Poté jsem s povzdechem zabodl oči do monitoru počítače a začal se probírat tou spouští, co zbyla po předchozích sekretářích…

Po pěti hodinách nepřetržité práce jsem už chtěl laptop znechuceně zavřít, když mě něco zarazilo. Právě jsem se probíral pohyby na účtech mých i firmy, když jsem narazil na jeden pravidelný tok peněz a chvíli mě trvalo, než jsem přišel na to, že takto byl financován právě Samael.

Odfrknu si a chci okno uzavřít, ale těsně předtím očima zavadím o jisté nesrovnalosti. Nedá mi to a začnu se v tom více šťourat.

Po hodině mám jasno. Vezmu si sako, klíče od auta a beze slova urychleně opouštím sídlo firmy. Snažím si zachovat chladnou hlavu alespoň do té doby než si nepromluvím se Sarah. Zjistil jsem totiž, že peníze na Samaelově účtu jsou od ní a ne ukradené z firmy. A co je ještě divnější, ty peníze byly den po Samaelově odchodu znovu převedeny zpět na její účet.

Něco tady smrdí a já chci zjistit co!

Samael

"Kruci!" zlobím se sám na sebe, když se snažím posbírat střepy z rozbité misky. Jsem poslední měsíc strašně nemotorný a není mě moc dobře. William mě sice na tohle všechno upozorňoval, ale dávám přednost dvěma měsícům doma než pěti v nemocnici.

Opatrně začnu uklízet tu spoušť, když se mi opět zatočí hlava a já začnu kašlat. Je mi tak zle, že si ani nevšimnu, že již nejsem v domě sám. Vyruší mě až spěšné kroky mým směrem a tak vzhlédnu.

Rafael?

"Ano, ano, jsem to já," potvrdí mi, ke mně se sklánějící, hrabě.

Zlobí se! bleskne mi hlavou. A taky si všimnu, že za tu dobu, co jsme se neviděli, se mu asi moc dobře nedařilo. Měl kruhy pod očima a v očích se mu usídlily stíny. I jeho oblečení vypadalo zmačkaně, jako by ho nosil nějaký ten pátek, ale přes to přese všechno mu to slušelo a já radši rychle zaměstnal ruce sbíráním střepů, abych odolal tomu, že bych mu pomačkané oblečení alespoň trochu neupravil. Jsem ale nešikovný a o jeden kousek střepu se říznu.

"Tss- nechte toho," zavrčí na mě hrabě. Odsune mi ruce do bezpečné vzdálenosti od té skleněné pohromy a sám urychleně sesbírá veškeré střepy.

Jakmile se jich zbaví, tak udělá něco, s čím jsem vůbec nepočítal. Jeho milost mě totiž vzala do náruče a než jsem se zmohl na odpor, tak už sem seděl na místě spolujezdce, byl bezpečně zapásán a odvážen ze svého domova.

"C-Co to děláte?!" zlobím se na hraběte, který mi nevěnuje žádnou pozornost a jen upřeně sleduje silnici před sebou.

"Říkal jsem…" začnu znova, ale jsem umlčen.

"Vím, co jste říkal, ale v poslední době jste toho navykládal až dost a já jsem až nedávno zjistil, že velká část z toho byla lež!" s tímhle se na mě podívá a já se jen přikrčím. Co bych dal za to, kdyby mě to sedadlo vcuclo a já se tak nemusel koukat do rozzlobené tváře svého spolujezdce.

Ale nějak se mi povedlo v sobě najít kousek svého odměřeného já a tak jsem se mohl zmoci na odpor.

"Nevím, o čem to mluvíte, ale ocenil bych, kdybyste mě odvezl zpět ke mně dmů."

Hrabě po mě jen hodí tím svým pohledem a přišlápne pedál plynu.

Co si o sobě myslí? vztekám se v duchu. Vleze mi do domu a teď mě veze bůhví kam! Tváří se jako bůh pomsty, ale když žádám o vysvětlení nebo o to, aby mě jednoduše někde vysadil, tak se nenamáhá odpovědět! Nadutec jeden!!

"Mohl byste mi alespoň říct, kam jedeme?"

"Kam asi?!" zavrčí opět hrabě. "Do nemocnice, kam jinam. Jen se na sebe podívejte!"

Trošku nechápavě tak učiním. A sakra! Všude na oblečení jsem měl krev. Vypadal jsem jako oběť nějakého železničného neštěstí.

"To-To je…"

"Vím, co to je!" odsekne nazlobeně hrabě a až moc prudce vjede do zatáčky. "Mluvil jsem s tím libovým frajírkem - s tím Vaším doktorem."

William… libový frajírek?? "Ale na to nemáte žádné právo. Je to můj život a Vás se to vůbec netýká!" protentokrát jsem kašel, který se dostavil, vítal, protože mi pomohl zakrýt slzy, které mi začaly kanout po tvářích.

Co bulíš? vyčítal jsem si. Vždyť si řekl pravdu, je to tvůj život a s ním to nemá nic společného!

Problém byl v tom, že jsem pořád ještě v koutku duše živil přání, aby tomu tak nebylo.

Přímo jsem na sobě cítil jeho pohled a tak jsem se snažil schovat za chatrný štít, kterým jeden kapesník rozhodně by, a doufal v to, že tahle cesta brzo skončí.

A taky že jo. Hrabě za chcíli zastavil před budovou nemocnice.

"A jsme tady, místo určení - nemocnice," okomentoval nastalou situaci a doslova mě vytáhl z auta a předhodil mě nemocničnímu personálu, který na nás čekal před nemocnicí…

Rafael

Když vidím, že je Samael v těch správných rukou, tak zaparkuju auto na parkovišti a vydám se do spleti nemocničních chodem hledat nějaký tichý kout. Bylo mi řečeno, že to bude chvíli trvat, ale já tady chci být. Chci být prvním, koho uvidí. Potřebuju se ho totiž na něco zeptat…

Návštěvou u Sarah se vysvětlila spousta věcí a ke konci jsem se musel hodně držet, abych ji něco ošklivého neudělal. Měl jsem zlost, na ni, na sebe i na Samaela.

"Proč? Proč si to udělala?" dožaduju se rázně odpovědi.

"Proč? To si snad ze mě děláš srandu, ne?" odsekne mi má - teď už - ex-snoubenka. "Vždycky to byl jen on - Samael. Když něco potřeboval, vždycky ses mohl přetrhnout, jen abys mu pomohl a já musel počkat. Byla jsem ta druhá, což je nespravedlivé. Já jsem byla tvoje snoubenka, měls mě obletovat, starat se o mé pohodlí a doprovázet mě na všechny večírky! Ale to ty ne. Tys jen Samael to a Samael ono. Už mě to unavovalo a bylo na čase se ho zbavit. Bohužel se ten pitomeček nedal uplatit a tak bylo potřeba být trochu ráznější."

Při těch slovech jsem se už neudržel a rázný krokem jsem přešel až těsně k Sarah. "Jestli se mu něco stane, tak si mě nepřej," zašeptám té krásce do ucha. Poté se otočím na patě a rychlým krokem si to zamířím k další osobě, která by mi měla objasnit další kus příběhu.

Sarah se mi sice přiznala, že to všechno na Samaela upekla, že se snížila k tomu, aby firmě ukradla nějaké peníze a poslala jistý finanční obnos na jeho účet, ale otázkou zůstává, proč s tím Samael souhlasil? Proč odešel bez boje? Mohl jednoduše své jméno očistit, ale on místo toho nechal na sebe křičet a vše přiznal.

To mi bude muset vysvětlit! Plánuju si v duchu, když si to mířím k té druhé osobě, k tomu nanicovatýmu pitomečkovi, kterého jsem viděl se Samaelem. Dalo mi sice práci ho najít, ale teď vím, kde ho hledat. Otázkou zůstává, co má společného s MÝM sekretářem?

S takto bojovnou náladou vlítnu do nemocnice, neberu si žádný servítky a bez zaklepání v padnu tomu týpkovi do kanceláře. Milého pana doktora se můj vpád nijak nedotknul. Jen odložil jednu kartu, co měl právě v rukou a s mírně pokrčeným obočím se na mě obrátil.

"Tak jste konečně tady!"

Tímhle mě teda dostal a já na chvíli nevěděl, co říct.

"Koukám, že jsem Vám vzal řeč," usmál se samolibě ten frajírek a mě tím okamžitě vrátil do mé původní nálady.

"Jak vidím,tak jste mě čekal. Můžete mi teda prozradit, co máte společného s mým sekretářem?"

"Hmm, pokud vím, tak už vaším sekretářem přes měsíc není, tak o co Vám jde?" usměje se na mě ten doktor drze a já jen zalapám po dechu. Jak to může vědět? Jak sakra ten blb ví, že pro mě už Samael nedělá?

"Jak…?"

"Jak to vím? To je velice jednoduché, sám mi to řekl," opáčí doktor a já zatoužím mu tu jeho dokonalou fasádu poupravit pěstí. Musel to asi vytušit, protože dodal: "Ještě než mě začnete mlátit, odpovězte mi na otázku -
proč to chcete vědět? Nejste ani jeho příbuzný ani jeho přítel, jste jeho ex-zaměstnavatel, tak proč?"

Tahle otázka mě zastaví. Už dávno jsem si pravdu přiznal sám sobě. Ale to bylo pouze v duchu, nikdo u toho nebyl a pokud bych si mohl vybrat posluchače, tak by jím rozhodně nebyl tenhle doktor. Pak si ale povzdechnu, život si z nás obvykle tropí šprýmy, tak co.

"Protože mi na něm záleží," zašeptám. Ale sám cítím, že to není ono. "Zajímá mě to, protože … protože ho miluju. Ten měsíc, co jsem byl bez něj…" pak se ale odmlčím a úkosem pohlédnu na uculujícího se muže v bílém plášti. "Proč Vám to vůbec říkám? Můžete mi říct…" ale není mi dovoleno domluvit.

"Samael je mým pacientem," pronese doktor a když se začnu nadechovat k otázce, tak mě pohybem ruky umlčí. "Je Vám jistě jasné, že existuje něco jako lékařské tajemství, ale myslím, že v téhle situaci… Samael již delší dobu trpí zdravotními problémy, které by vyřešila nenáročná operace. Problém je v tom, že Samael má vzácnou krev a najít dárce je veliký problém."

V ten moment mi vyvstane na mysli ta scéna v nemocnici, když mě Samael našel a zajistil mi i toho tajemného dárce krve. Sakra! To jsem vážně tak imbecilní?

"Jak tak na Vás koukám, tak Vám to došlo, že? Ihned jsem Samaelovi navrhoval, aby Vás o tom informoval, ale odmítnul, řekl, že to po Vás nemůže žádat. Problém je ale v tom, že bez té operace mu nezbývalo moc času. Plánoval od Vás odejít dřív, než si něčeho všimnete a …"

"A já jsem mu tak pěkně nahrál," povzdechnu si. Už hodně věcí zapadá, ale ještě pořád… "Viděl jsem Vás tenkrát, když ode mě Samael odešel, neříkejte mi, že jste jen jeho lékař," vybalím na něj. Svou hrdost jsem už zahodil. Teď chci znát odpovědi!!

"Já bych klidně byl rád i něco víc, ale Samael o mě nestojí," pronese klidně William a podívá se mi pevně do očí. "Prý má rád někoho jiného."

Někoho jiného?! A koho!!!

"Jméno mi ale neřekl," dokončí doktor. "Ale pokud Vám na Samaelovi tak záleží…"

"Pomůžu i tak!" odpovím pevně. I když mě nemá rád, já pro něj udělám, co budu moct…

Poté následovala řada vyšetření a následné odběry krve. I když mi William prozradil, kde Samaela hledat, musel jsem počkat až do druhého dne, abych sebou po těch testech někde neseknul.

To čekání mě ubíjelo a ještě víc mě štval ten Williamův samolibý úsměv. Ten zmetek si to užíval, když mě viděl bezmocného. Jen počkej!

Druhý den jsem okamžitě vyrazil za Samaelem s úmyslem dotáhnout ho sem do nemocnice třebas i násilím…

Vzpomínání mi přeruší až dotek na mém rameni. Nade mnou se sklání sestřička: "Vy čekáte na to, až pan Samael…"

Ani ji nenechám domluvit a už se zvedám a urychleně si to zamířím přímo k Samaelovi do pokoje. William mi sice několikrát opakoval, že až se probere, tak na něj mám být mírný a nestresovat ho, ale já potřeboval odpověď. Musel jsem znát odpověď na to, koho má Samael rád.

Potichu vejdu dovnitř a sednu si na kraj Samaelovi postele tak, abych byl tím prvním, koho uvidí. A nečekal jsem ani tak dlouho…

"Eh.. pane hrabě?" ozve se tichá otázka. "C-Co tady děláte?" Samael se snaží posadit na posteli, ale já ho okamžitě vtlačím do peřin. Vypadá tak bezbranně a křehce! Povzdechnu si. Přišel jsem sem pro odpověď ale bojím se položit otázku, jak komické!

"Vy…?" zašeptá Samael.

"Ano vím všechno," odpovím a chci pokračovat, ale Samael mě předběhne.

"Mluvil ste s Williamem? Ale …to co Vám řekl… řekl Vám vše? Ale.. já…" mumlal Samael a já nechápal.

"Moc mě to mrzí!" vyhrknul ze sebe Samael najednou a krásně zrudnul. A i když mu to slušelo, tak jsem nechápal, o co jde.

"Já hned zmizím, vím, že Vás William neměl žádat o to darování krve, ale já…" Samaelovi se zlomil hlas a po tváři mu začaly téct slzy. "Co to dělám?" podivil se zoufale a snažil se je rychle setřít, ale objevovaly se nové a nové. A já na to už neměl. Ten, koho jsem miloval, trpěl, a já mu chtěl pomoci. A tak jsem Samaela objal. Nedbal jsem na to, že se mě snažil odstrčit, jen jsem ho držel a užíval si jeho blízkost s vědomím, že to bude asi naposledy.

"Proč to děláte?" huhlal mi do košile a snažil se ode mě odtáhnout. "Proč tady vůbec jste? Nemáte být u Sarah? Já…já už Vám nebudu překážet… a chci abyste věděl, že jsem to takhle nechtěl, ale … když jsem s Vámi tak je mi dobře a bez Vás.. já.." Tak takhle to je! usměju se.

"Jsem tady pro odpověď?" zašeptám Samaelovi do ucha a natočím si ho tváří k sobě tak, že nás dělí pouze centimetry. Chci mu vidět do tváře, když mi bude odpovídat. "William říkal, že jste ho odmítl s tím, že máte rád někoho jiného, ale neřekl jste mu prý koho." Samael ztuhne, ale já pokračuju. "Tím někým jsem já, že?" Vím, že to asi vyznělo samolibě, ale měl jsem ohromnou radost a chtěl jsem si to náležitě užít.

Samael se mi chtěl vykroutit, ale já jsem mu to nedovolil. "Mám pro Vás jednu novinku. Se Sarah jsem skončil. Po tom, co Vám udělala, by si zasloužila něco horšího, ale musím říct, že mi svým činem vlastně prokázala službu a otevřela mi oči. Kdo mohl tušit, že abych přišel na to, kdo je mi nejdražší, musím tu osobu nejdřív ztratit…"

S tím se k Samaelovi nahnu a jemně ho políbím, sice bych chtěl víc, ale na to budu muset počkat, až na tom bude můj sekretář lépe…

Samael na mě jen němě zírá a po tváři mu zase začnou téct slzy. A já zpanikařím. "Co se Vám stalo? Bolí Vás něco?"

Samael mě ale chytí za ruku a prudce mě obejme. "Ano, bolí mě srdce z toho, jak Vás - ehm tě miluju."

S tímhle prohlášením si oddechnu. Byla to dlouhá a těžká cesta, ale stála za to. Konečně jsem našel něco, co bylo tak blízko a při tom tak daleko, ale teď to držím pevně v objetí a už nikdy to nepustím…

 

 

 

Komentáře z Blogu.cz:

 

1 Lachim | 27. září 2010 v 22:49 | Reagovat

No, pro mě byla i tahle tvoje povídka jedním z důvodů, proč se ttak špatně vybíralo, pro kterou hlasovat.

2 Nakata Reizo | 28. září 2010 v 10:58 | Reagovat

ummm...nádhera...
jsem moc ráda že jsem tvůj blog objevila,máš jiný styl psaní a to se mi na tom líbí...teď už se mě jen tak nezbavíš...XD

3 Mysticia-sama | Web | 28. září 2010 v 15:30 | Reagovat

Krásná jednorázovka!
Moc se mi líbila a už se těším i na další povídky.
Po tak dlouhé době cos tu nebyl.. Vítej zpátky mezi námi *.*

4 ... | 29. září 2010 v 15:59 | Reagovat

Konečně jsi zpátky! Mimochodem... Ta povídka se ti povedla.

5 Yuuki-chan | E-mail | Web | 30. září 2010 v 15:05 | Reagovat

To bylo úžasný... nádherně píšeš, škoda že jsem tvoje povídky nezačala číst dřív... ještě se chci zeptat jestli by ses nechtěl spřátelit... jestli jo tak mi napiš na stránky nebo na e-mail a rovnou mi napiš co budeš chtít na diplomek... předem děkuji XD

6 Loenelie | Web | 1. října 2010 v 20:35 | Reagovat

aaach :) nádherná povídka,miluju dobré konce,takže jsi mi udělal radost,vážně skvostně píšeš ^^

7 Aisu | Web | 29. října 2010 v 20:19 | Reagovat

nyáá... to je úžasná povídka... taková roztomilá XD

8 Aisu | Web | 31. října 2010 v 18:08 | Reagovat

mám otázečku.... můžu tu povídku dát na svůj blog?? ale samozřejmě se zdrojem.... odpověď mi prosím napiš na blog....

9 Aisu | Web | 1. listopadu 2010 v 17:12 | Reagovat

jéééé.... děkuji.... tak já jí du dát na blog.... a neboj na odkaz určitě nezapomenu XD

10 Anonym | 8. listopadu 2010 v 21:08 | Reagovat

A já byla ten druhý hlasující xDD Moc hezká povídka, i když sladárna na entou jak jsi sám podotknul. :)

11 Xing-sama | Web | 19. listopadu 2010 v 21:42 | Reagovat

Moc hezké. Sice ne moje nejoblíbenější, ale... Už dloooouuuuuho čtu všechny povídky, kapitolovky a prostě všechno možné na tomto blogu. Je to vlastně PRVNÍ YAOI a SHOUNEN AI blog, který jsem navštívila. Dost mě to INSPIROVALO!!! a chytlo mě to natolik, že jsem si sama založila blog. Na různých serverech jsem zkusila psát a zatím jsem měla jen příznivou odezvu tak zkouším taky blogovat na svém vlastním blogu. Doufám, že se někdy aspoň zádáním vyrovnám tomuto. Fakt třída. :)

12 Angela | Web | 24. prosince 2010 v 10:09 | Reagovat

No brašule, to bych ti radila, aby ses začal činit! (jak slibuješ pod obrázkem)

13 Maki | Web | 6. února 2011 v 22:59 | Reagovat

*utírá slzičku* to bylo tak dojemné! :)

14 Kat | 1. dubna 2011 v 10:18 | Reagovat

Mám ráda tuhle povídku a četla jsem ji už na sonpu. Jsme ráda, že se tu objevila. Máš pěkný styl, to jsme už říkala, a musím říct, člověka to ponouká napsat něco tak zajímavého. není nad povídku u které se usměješ, pobavíš, odpočineš a k tomu tě inspiruje. jenom je škoda, že mu nedal tou pěsti... hihi Díky za pěkné počtení.

15 Widlicka | E-mail | 5. května 2011 v 19:25 | Reagovat

Moc krásnéé, miluju příběhy, které tak dobře skončí, a tyhle jsou všechny opravdu moc povedené :)

16 Kayleigh McCamyo | Web | 21. května 2011 v 16:08 | Reagovat

*roztéká se* to bylo krásné! Není nad hepáče xD

17 Lului | Web | 1. ledna 2012 v 10:30 | Reagovat

Sice jsem zatím četla jen pár tvých povídek, ale i tak můžu říct, že máš velmi pěkný styl psaní a krásné náměty. Jsem opravdu ráda, že jsem na tvůj blog narazila a doufám, že ve svém psaní budeš pokračovat. =)