čtvrtek 12. června 2014

Carpe noctem - 1.díl

Ahoj!
Přináším vám první díl nového cyklu a osobně nevím, co si o tom začátku mám myslet. Osobně mám sice vždy problém začít, ale tady je to takové... nijaké. Asi to bude tím, že jsem se hned na začátek snažil vysvětlit pár věcí, aby tam toho nezodpovězeného nebylo tuny (ale nebojte, ještě mám pár překvapení nachystáno Úžasný) a vyšlo z toho tohle. Můžu ale za sebe slíbit, že další kapitolka nude již zábavnější a možná i trochu jiskrnější...

V prvním díle se seznámíme jednou z hlavních postav a s jeho pohledem na situaci, ve které se ocitl...

Ezra

Doprd*le! Jsem vážně úplnej blb… Neschopnej idiot… Nadávám si v duchu a rázuju si to lesem. Měl jsem to vědět. Mělo mě to dojít, ale ne, já si tam v klídku nakráčím jako ten největší amatér! vztekám se na sebe a nevědomky zrychluju tempo. Zchladí mě až větvička, která mě švihne přes obličej a zanechá mi na památku menší šrám. Sice se po ní naštvaně oženu, ale zároveň si uvědomím, že sotva popadám dech. Už delší dobu totiž skoro až běžím. Donutím se na chvíli zastavit a zhluboka se nadechnout. Svoji chybu si uvědomím hned v zápětí.

"Ezro, ty idiote!" vynadám si nahlas, když mi celým tělem projede ostrá bolest. Zcela reflexně si sáhnu na bok.

"Jasně, že je tam krev, ty blbečku. Jak by ne, když se necháš tak imbecilně zranit, pak lítáš po tomhle podivným lese a pak si na ten obvaz ještě makáš. Cos´ taky čekal?!"

Jen nad svým počínáním zavrtím nechápavě hlavou. Pak ale nahmatám dopis, který zapříčinil tuhle situaci, a proti svý vůli se usměju.

"Tak jo! Konec pauzy a jede se dál!" snažím se povzbudit a znovu se vydám na cestu. Tentokrát ale už mnohem pomaleji a hlavně obezřetněji. Jsem sice už dost daleko, ale poslední události jen ukázaly, že člověk jako já nemůže být nikdy dost opatrný. A právě díky tomu jsem zaslechl ten divný zvuk.

Sice mě tlačí čas, ale nedá mi to a jdu omrknout situaci. A co nevidím, do důmyslné pasti se korsak. Každý jiný by řekl, že je to jen nějaká stříbrná liška, ale zvířata a celkově přírodu znám jako svý boty.

"Co ty tady děláš?" podivím se a pomalu se začnu k drobné lišce přibližovat. Ta okamžitě zavrčí a vycení zuby.

"Hele, nech toho," domlouvám tomu vyděšenýmu stvoření a zblízka si prohlídnu konstrukci pasti.

"Podívej se, já tě pustím, ale nedřív potřebuju odseknout tyhle větve, takže nejanči." nabádám lištičku a vytahuju katanu. Zvířátko se naježí a připraví se k útoky.

"Nech toho, ty chlupatá koule," okomentuju snažení zvířátka a jedním máchnutím katany přeseknu poutací lana a lišku osvobodím. Korsak nelení a peláší pryč.

"Není zač!" křiknu za ním a s jemným úsměvem se opět vydám na cestu. Je mi jasné, že pokud jsem neměl zpoždění předtím, tak teď jej jistě už mám. Neudělám ještě ani pár kroků, když zaslechnu jasné zaštěkání.

No to si snad děláte prd*l! pomyslím si naštvaně a rozeběhnu se za tím zvukem. Samozřejmě, že jsem se nesplet! konstatuji potom, co doběhnu k místu, kde již začíná les řídnout.

"Okamžitě ji nechte na pokoji!" křiknu na postavu, která se právě sklání ke korsakovi. K tomu samému, kterému jsem před pár okamžiky pomohl na svobodu. Vysoká postava se napřímí, ale dál mlčí. To mě nas*re.

"Řek´sem, abyste ji nechal!" s tím se rozeběhnu k mlčenlivé osobě a prostě jí jednu ubalím. Ať ten chlap čekal cokoliv, tohle asi ne, protože si po mé ráně kecne překvapeně na zem.

Dál to podivný individuum neřeším a začnu odhánět tu hloupou lišku.
"Koukej padat," doporučuju jí ale ona nic. Spíš mi to připadá, jako by se dobře bavila. Což je ale blbost. Když se ale nadechuju k další pobídce tak najednou zjistím, že nemám koho pobízet. Zvířátko bylo pryč. A nejen ono, ale i ten divnej maník zmizel.

Jen zavrtím hlavou. Nechápu tuhle zemi. A hlavně nechápu sebe. Všechno uvnitř mě křičí, abych se otočil a okamžitě odtud zmizel, ale dopis, který mě připomene, proč jsem tady, mě přinutí své kroky urychleně namířit k budově školy…


A samozřejmě že přijdu pozdě a tím vzbudím nežádanou pozornost. Sakra! To jsou dvě věci, který přímo nesnáším!
Pohledem bloudím po velkém sále, kde se shromáždili všichni studenti k slavnostnímu ceremoniálu, a hledám jednu určitou osobu.

"Neříkej mi, že si se ztratil?" zazní vedle mě melodický hlas a já se musím hodně opanovat, abych leknutím nenadskočil.

"Jak to jen děláš?" zeptám se mrzutě a pozoruji postavu, která se mi zničeho nic objevila po levici.

"Normálně jsem k tobě přišel," odpoví mi Noah. "A jsem rád, že jsi přišel. Bál jsem se, že si to rozmyslíš."

"Co jsem slíbil, to taky splním," utrousím dotčeně. Jako by mě neznal. "Ale musím se přiznat, že se mi docela hodí, že se tady můžu na chvíli zašít," připustím a omluvně se na Noaha usměju. Někomu by se to sice mohlo zdál divné a hlavně zbytečné, ale já vím své. Vím, že i když Noah nevidí, to co my ostatní, vidí jiný svět. Svět vůní a zvuků. A nejen to. Proto vím, že o mém úsměvu ví.

"Tak když už jsi se tak elegantně opozdil, tak mi dovol ti to tady trochu ukázat a řekl ti to základní."

Jen se ušklíbnu a nechám se vést. Noah mě provede snad celám areálem. Viděl jsem knihovnu, jídelnu, milión a jednu další místnost. A samozřejmě ošetřovnu. Tu jsme nemohli minout a já byl rád. Rád za to, že se Noah dostal tam, kam chtěl a bude se moct věnovat něčemu lepšímu, než jen látání mých zranění.

A nebyl by to Noah, aby nevycítil moji náladu. "Jestli tady budeš házet takovýhle obličeje, tak se nebudu znát." pronese můj společník a já jen nadzvednu obočí.

"Koukám, že si pobýval v mojí společnosti až moc, začínáš mluvit stejně hrozně jako já."

Noah se jen lehce usměje. "Tak když už víš, co a jak, tak se ubytuj. Já se za tebou za chvíli zastavím a podívám se ti na to zranění."

"Eh?" zeptám se hlubokomyslně a nechápavě se na svého přítele podívám.

"Jaké pak eh? Jen si nemysli, že nevím, že jsi zraněný." odbude mě Noah.

"Já jsem ale myslel tím eh to, že nevím, kde budu bydlet," snažím se zachránit situaci a pro jistotu se tvářím jako neviňátko. Noah mi to samosřejmě nesež*re.

"To ti tak budu věřit." zakření se na mě a dodává. "Prostě jen běž a vyber si nějaký pokoj."

"To určitě," zapochybuju, "přece někomu nepolezu do pokoje."

Noah si jen trpitelsky povzdechne a už mě postrkuje hlavní chodbou. "Prostě běž a pořád jen neremcej."

"A ty už ses ubytoval?" optám se a otočím hlavu dozadu, kde mě do zad tlačí Noahovy dlaně.

"Já nejsem jako někdo. Přišel jsem včas, vyslechl si uvítací proslov a už bydlím."

Jen se zapitvořím a vysloužím si tím pořádný štulec do zad.

"Tak jsme tady," ozve se najednou Noah a já vidím, že stojím ve vstupní hale školy. "Tak už vyraž. Za chvíli tě navštívím." A než se stačím vzpamatovat a otočit se, Noah je fuč.

Nevěřícně zavrtím hlavou a náhodně si vyberu jednu chodbu. Vůbec Noahovi nevěřím, zase si ze mě jistě dělá srandu. To mě prostě nemoh´ říct, kam si mám hodit věci? Rozumuju, zatímco jdu další a další chodbou a otevírám další a další dveře. Ani si to neuvědomím a stojím před dalšími dveřmi, které jsou ale jiné. Já ani nevím proč, ale zaváhám s rukou na klice.

Proboha Ezro, co to zase vyvádíš?! vynadám si a vkročím. To co uvidím, mě vyrazí dech. Je to jedním slovem neuvěřitelný. Kdybych si totiž mohl ve svým životě zařídit pokoj podle sebe, tak by vypadal přesně takhle. Světle zelené stěny, které jsou ze dvou stran "obložené" knihovnou. Široká postel, která už jen od pohledu vypadá pohodlně a hlavně ty dveře do zahrady. Prostě pohádka a já měl takový strach, že se probudím. Opatrně jsem vešel dovnitř, aby se ten sen nerozplynul. Přejíždím prsty po konturách nábytku a fascinovaně zabořím ruce do huňatýho koberce, který je položený přes půlku pokoje. Taky nakouknu do skříně a nestačím zírat. Je plná oblečení a vsadil bych svý poslední…tedy jediný boty, že to bude všechno moje velikost.

Z mého zírání mě vytrhne až Noahův hlas. "Tak co, je to perfektní, že?" obrátí se na mě s úsměvem. A já nemám co na to říct. A ani nemusím. Můj přítel mě s úsměvem nažene do koupelny, která je sice společná a nachází se na chodbě, ale co jsem si zatím všimnul, jsem v této části budovy sám. Prostě ideální!
Potom co se trochu zkulturním, tak se svěřím do Noahovy péče a nechá se ošetřit.

"Jak …?" zeptám se nakonec.

"Každý ze studentů si tady může najít pokoj, který přesně vyhovuje jeho přáním." odpoví mi Noah a utahuje mi obvaz.

"Tedy tak to alespoň říkali na to uvítání." Zasyknu, jak mě zabolí rána a vyptávám se dál: " A co bych měl ještě vědět?"

"Není toho moc, myslím, že se další věci budou odvíjet od toho, co si vybereš." Poznamená Noah a naposledy mě zkontroluje utažení obvazu. "Jde o to, že si máme každý z nás vybrat něco, co budeme tady po celou tu dobu dělat." To nechápu, ale než se stačí nadechnout k otázce, Noah mi to sám vysvětlí.

"Ještě než se začneš ptát, tak mě nech domluvit," odpálkuje můj případný protest a já jen nahodím svůj nesouhlasnej ksiftík.

"Kdybys dávál trochu pozor a prohlídl si ten sál, kde probíhalo uvítání, tak by sis všimnul veliké tabule. Na ní jsou rozepsány jednotlivé úkoly."

Teď už to nevydržím. "Úkoly? Jsme vůbec v té správné škole? Tohle mi zní jako nějaká soutěž. Budeme hledat poklad?"

"Moc vtipné," zašklebí se Noah a zvedne se z mojí postele, kde mě dával dohromady. "Za tu dobu, co jsme se neviděli jsem zapomněl, že potřebuješ všechno názorně ukázat."

"Haha," zareaguju, "a pak, kdo je tady ten vtipnej."

"Pojď, ukážu ti to, co jsem se ti snažil vysvětlit." Pak na mě jen koukne a dodává. "A jak koukám, marně."

To mě málem položí. Vedle celé řady Noahových vlastností oceňuju i to, že si umí udělat srandu i sám ze sebe a že bere sám sebe a fakt, že nevidí, jako samozřejmost. Proto taky kapituluju. Naposledy se podívám po svém vysněném pokoji a následuju Noaha spletitou sítí chodeb. Když v tom mi to dojde.

"Ehm, Noahu, můžeš mi prozradit, jak si mě v tomhle labyruntu vůbec našel." Sám mám totiž pocit, že už svůj pokoj asi nenajdu.

"Ne všichni mají nulovou prostorovou orientaci," utahuje si ze můj průvodce a já se jen usměju. Jsem hrozně rád, že má Noah takovou rozvernou náladu. Vidět ho takhle veselého mi stálo za ty všechny nepříjemnosti. Tady na tomhle místě si může konečně splnit svůj sen a věnovat se plně léčitelství. Vím, že má obrovský dar. To jsem za dobu našeho přátelství poznal nesčetněkrát. A tady jej může naplno rozvinout. Musím ale přiznat, že mě překvapilo, že chtěl, aby tady studoval s ním. Já a tady. V místě, kde je skoro až cítit ta skvělá boží přítomnost. Po ukončení školy a výcviku, jsem měl pár nabídek na práci, kterou jsem měl v plánu vzít. Ještě teď si pamatuju náš rozhovor. Noah byl striktně proti. To mě překvapilo. Noah je mírný člověk. Jediné, co jej dostává do ráže, je péče a léčení. To pak má pacient útrum a musí poslouchat, ale v tomhle případě…


"Erzo, neber tu práci," prosil mě s nálehavostí v očích.

"Ale no tak," uklidňuju ho. "Je to jen práce, nic zvláštního."

"Tohle si nech!" odsekne. "Vím moc dobře, o co těm lidem jde!"

Tohle jsem nečekal. Sklopím proto na chvíli pohled a pokračuju bezbarvím hlasem. "To se ale nedá nic dělat, nemůžu si dovolit odmítnout takovou nabídku."

Noah mě tehdy vzal za ruce. "Tak pojď se mnou!"

Jen na něj kouknu a snažím se jeho ruce setřást: "Neblbni, přece mě nebudeš s sebou tahat jako kouli na noze." A ani jsem se nenadál a Noah mi jednu ubalil.

"Přestaň! Tohle už nikdy neříkej!" oboří se na mě. Trochu se nadechne a pokračuje teď už mírným, leč vypočítavějším hlasem. "Je to moje přání."

"Co?" nechápu.

"Tenkrát jsi mi slíbil, že si můžu přát cokoliv a ty mi to splníš."

"A tohle je tvoje přání?" podivím se. "Můžeš ode mě chtít cokoliv, a ty chceš tohle?"

"Vím, že toho chci moc, ale ano, tohle si přeju." Prohlásí pevně Noah a stiskne mi ruce.

"Ne, to není ani trochu moc. Je teda pravda, že se tam budou motat ty úchvatný bohové, dobře. Půjdu tam s tebou."

Noah mě tenkrát prudce objal a skoro až výskal radostí. Moc jsem to nechápa, teda pořád to ještě nechápu. On je tady jistojistě správně, ale já? Už jen pomyšlení na to, že bych tady potkal nějaký to skvělý stvoření…


"Tak tady to je!" přeruší moje myšlenky Noah a já konečně vidím, co měl můj přítel na mysli. Téměř přes celou stěnu sálu se táhne vývěska s jednotlivými body. Přijdu blíž a vidím, že jsou to vážně takové úkoly.

"Každý si vybere jeden z těch úkolů, který bude během pobytu tady plnit. Jak vidíš, tak je tady toho opravdu hodně."

"Hmm, to jo, a to si zatím nikdo nic nevybral?" optám se, když vidím jen čistý, nepopsaný podpisový arch.

"No, máme na to týden. Pořádně se porozhlídnout, zvážit možnosti a tak." odpoví mi Noah.

"A je tady nějakej úkol, o kterej nebude mít nikdo zájem?" zajímám se a začnu si zběžně prohlížet vyvěšené úkoly. Je tady pomoc v knihovně, výuka šermu, vázání květin a spousta dalšího. Samozřejmě nechybí léčitelství, kde ale chybí Noahův podpis. Už se nadechuju k otázce, když se opět ozve můj přítel.

"Myslím, že tohle je úkol pro tebe."

Okamžitě se k němu přesunu a přečtu si jej. "Opravdu povedené," zareaguju, když to dočtu. "Říkal jsem něco, co nebude chtít nikdo jinej a ty mi doporučíš tohle? Na tenhle úkol se jistě třese celá škola."

"To bych neřekl," odvětí s úsměvem Noah.

"To mi teda vysvětli. Všichni tady chtěj být co nejblíž bohům a tady se jim to nabízí na stříbrným podnose." Opravit Jahovu svatyni, tak stálo na lístku na vývěsce a mě to pořád nedochází.

"Vím, že Jah má pod patronací celou tuhle školu, tak…" zeptám se.

"Sice víš tohle, ale už se ti asi nedoneslo, že Jah sice chrání tuhle školu, ale o žádného člověka jako společníka nestojí. Lépe řečeno nemůže lidi vystát." poučí mě Noah a mě to najednou docvakne.

"Takže o opravu jeho svatyně nebude mít nikdo zájem, protože nikomu z toho nic nebude plynout. Žádná výhoda pro studenta a pravděpodobně se ani Jah nebude zdržovat v okolí své vlastní svatyně, že?" zeptám se nadšeně a když mi to Noah odkýve, tak se okamžitě podškrábnu pod vyvěšený úkol.

Bezva a budu mít klid. Manuální práce v přírodě a co nejdál od bohů, líp to ani dopadnout nemohlo…

 Komentáře z Blogu.cz:

1 AnnElfwind AnnElfwind | Web | 3. července 2012 v 10:49 | Reagovat
Zajímavé. Těším se na další díl. :)
2 katka katka | 3. července 2012 v 16:19 | Reagovat
korsak je nádherný celá povídka je moc hezká a už od 1 dílu zajímavá strašně se těším na další díl píšeš moc hezky
3 paks paks | 3. července 2012 v 18:58 | Reagovat
nadhera opravdu stalo za to si na to pockat ;)doufam,ze bude brzy pokracovani jsem na nej cela natesena XDDDDDDDD
4 Tercza Tercza | 7. července 2012 v 20:27 | Reagovat
Těším se na další díl ;)
5 Rhea Rhea | Web | 9. července 2012 v 11:54 | Reagovat
Krásná povídka. Ten začátek se mi moc líbil. A rozhodně mi to nepřipadalo nudný, jak jsi psal v perexu. Strašně moc se těším na další kapču a děkuju, že jsi dal něco originálního.
6 Ayumi Ayumi | 30. července 2012 v 13:49 | Reagovat
Tohle bude podle mě ta nejlepší povídka! :-)

1 komentář: