Shonen ai/Yaoi povídky by Lex-san: Dalece za rámec povinnosti (07-Ghost)

Zdravíčko!

Se zpožděním, ale přece vám přináším svoji první jednorázovku. Tato povídka je FF na anime 07-Ghost. Tohle anime mě chytlo tak, že jsem za 2 dny shlídnul všechny zatím odvysílané díly a teď musím čekat (mimochodem 1 díl týdně je mučení)

V 07-Ghost mi seděj snad všechny postavy, jak kladný tak záporný. Bohužel se opět nevyhnu tomu, že některé postavy budou trochu OOC, takže gomene…

P.S. Vedou se diskuse o tom, zda Kuroyuri-sama je žena nebo muž. Mně od začátku připadá jako osoba mužského pohlaví, tak doufám, že mě za to neodstřelíte

Kuroyuro-sama, kde proboha vězíte? strachoval se Haruse a pro jistotu ještě přidal do kroku. Musel si prorážet cestu skrz dav mířící opačným směrem.

Ozvala se další

rána a budova velitelství se otřásla v základech. Vše, co nebylo pevně zajištěno, se již v několika kusech válelo na zemi.

Další

rána vysklila všechna okna v budově a střepy zasypaly utíkající kadety i důstojníky.

Tahle budova je na odpis, pomyslel si Haruse, když se jen o vlas vyhnul lustru, který se zřítil v jídelně. Jeho domněnku potvrzovaly i hluboké praskliny, které se táhly po zdech.

Kuroyuri-sama to předpovídal. Měl strach z toho, co by se mohlo stát. Viděl jsem mu to v očích. Poslední dobou se den co den dohadoval s Ayanami-sama. Můj pán se stavěl proti tomu spojit Rafaelovo a Michaelovo oko. Nevěřil, že jeden člověk dokáže zkrotit tak obrovskou sílu.

A pak se to stalo. Dnes ráno asi hodinu před úsvitem otřásl budovou velitelství první ze série výbuchů. Haruse ihned pospíchal do pokojů svého pána. Protentokrát se ani neobtěžoval s klepáním a zprudka otevřel dveře.

"Tady si," zaznamenal přítomnost svého služebníka mladý šlechtic a dopnul si opasek se zbraní.

"Budu potřebovat, aby si okamžitě dostal z budovy celou skupinu S-34. Tito kadeti byli svěřeni nám do péče, takže nechci, aby se jim něco stalo."

"A Vy, můj pane?" optal se Haruse, i když věděl, jaká bude odpověď a z hloubi srdce se jí obával.

"Já půjdu do řídící místnosti. Musím ho zastavit," odpověděl aristokrat.

Haruse si ho zkoumavě prohlédl a neušel mu záblesk smutku v očích jeho pána. Kuroyuri-sama Ayanamiho obdivoval a byl pro něj schopen udělat cokoliv. A teď se ho pokusí zastavit, což se neobejde bez ztrát na životech.

Ne, to nesmím dopustit, stanovil si v duchu za cíl Haruse.

"Pane, dovolte, abych šel místo

Vás já, vždyť…"

"Ne!" vyhrkl až příliš rychle mladík. Okamžitě se ale vzpamatoval a dodal: "Je to moje povinnost a ty bys měl vědět, co je tvojí povinností."

Po těchto ledových slovech se šlechtic otočil a beze slov rozloučení od Haruseho odešel.

Promiň mi to, Haruse, ale nemůžu dopustit, aby se ti něco stalo. Sbohem!

Neslo se mladíkovi hlavou, když mířil do řídící místnosti.

"Můj pane…" zašeptal Haruse. Ihned se ale vzpamatoval a jal se plnit to, co mu jeho pán přikázal. Je to přece jeho povinností, ale hned potom, co vyjukané mladíky odvedl do bezpečí, se vrátil. Musí přece chránit svého pána. To mu káže jeho povinnost. A nejen povinnost, ale i srdce. Už je to dlouho, co si Haruse sám sobě musel přiznat, že ho k jeho pánovi neváže jen povinnost. Tento cit byl daleko silnější. Ale to se Kuroyuri-sama nesmí nikdy dozvědět. Je nepřípustné, aby někdo jako já mohl jen pomyslet, že…

Ale sny se žádnými pravidly omezovat nenechaly a připravily tak Harusemu nejednu pernou chvilku.

Ale, v porovnání s denní realitou, nebyly erotické sny ničím. Mladý pán si zvykl spát svému služebníkovi v náručí, a tak se Haruse neustále modlil, aby si jeho pán nevšiml, jak nepatřičně jeho tělo reaguje. Ale i přes tohle mučení byl rád, že své lásce může být nablízku.

A proto nesmím dopustit, aby se Kuroyuri-sama něco stalo. Položím za něj i život, bude-li to třeba, běželo Harusemu hlavou, když došel ke dveřím do řídící místnosti.

Bylo otevřeno, a tak vešel.

"Kuroyuri-sama!" vykřikl okamžitě Haruse, když viděl, že jeho pán klečí na zemi a opírá se o svojí zbraň.

"Haruse," zašeptal téměř neslyšně mladík a svezl se k zemi.

"Kuroyuri-sama! Pane, co to…?" Běžel ke svému pánovi Haruse. Opatrně ho podepřel a rychle

zkontroloval, jestli není zraněný.

"Můj pane?" zkoušel Haruse probudit tu drobnou osůbku.

"Haruse," vydechl mladík a ztěžka otevřel oči. "Co tady děláš? Neřekl jsem ti snad, že máš splnit své povinnosti? Nařídil…"

Právě proto jsem tady. Mojí povinností je postarat se o Vás."

"Haruse," zašeptal aristokrat a zavřel oči.

Pobočník jen strnul a okamžitě zkontroloval životní funkce svého pána.

"Ještě žije, ale už to nebude mít dlouhého trvání," pravil posměšně Ayanami, který se znechucením pozoroval příchod další osoby.

Haruse opatrně položil mladíka na zem. Poté povolil sponu, která mu poutala plášť k tělu a sáhl po zbrani.

"Nedovolím Vám ublížit mému pánovi!" zavrčel výhružně Haruse.

"To je tak dojemné!" pitvořil se Ayanami. "Položit život za někoho, kdo o tebe nestojí. Jen se nedělej," pokračoval velitel, když viděl kamenný výraz svého protivníka, "vím moc dobře, že o to děcko stojíš. Sice sem taky uvažoval o tom, že bych si s ním trošku pohrál, ale za víc nestojí!"

Haruse to už nevydržel. Už nevydržel ten Ayanamiho škleb a zaútočil.

To, že to bude marný boj, věděl Haruse od začátku. Kdo by se taky mohl měřit s oběma očima? A jeho domněnka se potvrdila. Stačilo pár výpadů a už byl zahnán do kouta.

Teď tady zemřeš," zasyčel Ayanami, "ale nejdřív ti vezmu to nejcenější…"

Kuroyuri-sama! Blesklo Harusemu hlavou. Strhl zbraň stranou, čímž se odkryl. Následně mu ramenem projela taková bolest, že se mu zatmělo před očima. Teď ně! Teď na to není čas! Nadával si v duchu Haruse. Sebral veškerou svou sílu a zmizel.

Ayanami okamžitě střelil pohledem k místu, kde před chvílí ležel mladý aristokrat, ale on, stejně jako jeho pobočník, zmizel.

"Jen počkejte, ještě se uvidíme," zašeptal Ayanami.

Haruse už asi posté zkontroloval drobnou postavičku, která mu spočívala v náručí.

Ayanami na něj musel použít nějakou omamnou látku, ale jinak vypadá nezraněn. Díky Bohu!

Oddechl si Haruse.

To, že se dostali z budovy neznamenalo, že mají vyhráno.Haruse se zhluboka nadechl. Ta rána na rameni byla hluboká a pořád krvácela, ale on věřil, že to zvládne. Teď bylo na prvním místě bezpečí jeho pána a jediné místo, kterého napadlo, byl kostel. Naposledy se rozhlédl kolem sebe. Obklopoval ho jen chaos a trosky. Lidé pobíhali sem a tam a jeho si nikdo nevšímal.

To je jen dobře, pomyslel si Haruse a vydal se směrem k Hawkzile.

Za pár minut byli ve vzduchu a směřovali ke kostelu. Haruse zaťal zuby a donutil zraněnou ruku převzít řízení, zatímco ta druhá pevně objímala ten nejcennější ze všech pokladů.

"Haruse?" zavrtěl se najednou mladík a ztěžka otevřel oči.

"Ano, můj pane'?" otázal se s úsměvem Haruse.

"Kam…?"

"Na místo, kde budete v bezpečí, můj pane," odpověděl pohotově pobočník.

"Já? A co ty?" vydechl Kuroyuri.

Odpovědí mu byl jen milý úsměv.

"Vydržte pane, budeme přistávat," ozval se za chvíli Haruse a v duchu děkoval Bohu, protože mu sil rychle ubývalo.

Když na mostě před kostelem přistál Hawzile, vyvolalo to zájem mnohých a to nejen návštěvníků svatostánku, ale i tří biskupů, kteří šli ihned situaci omrknout.

Jejich přítomnost s povděkem zaznamenal i Haruse, a tak k nim v náručí se svým pánem zamířil.

"Haruse," ozval se mladík, "jsme tam, kde si myslím?" ale jeho služebník mu pro tentokrát neodpověděl.

"Dobrý den," uvítal je zatím Castor, který si dvojici uniformovaných vojáků opatrně prohlížel.

Haruse mu pokynul hlavou a vyslovil své přání: "V kostele je místo pro všechny, že?"

Odpovědí mu bylo tiché přitakání, a tak pokračoval: "Proto se prosím postarejte o mého pána."

"Cože?" vyhrkl mladý aristokrat a s konečnou platností se Harusemu vyvinul z náručí.

"Co to má znamenat!" dožadoval se odpovědi mladík. Haruse už ale odpovědět nestihl. Podlomily se mu nohy a on šel do pokleku.

"Haruse!" vykřikl šlechtic a hrnul se ke zraněnému muži, který si tiskl krvácející rameno.

"Tak přece se mi to nezdálo! Ayanami tě zranil! Proč si mi nic neřekl?!"

"Na tom nezáleží, hlavně že jste v bezpečí," odpověděl s obtížemi Haruse.

"Ale mě na tom záleží! Na tobě mi záleží!" Mladík se už ani o nic nesnažil. Nechal slzy, ať mu stékají po tváři a dopadají na zem.

"Haruse?" optal se mladík a vzhlédnul. Právě včas, aby ještě stihl chytit zraněného pobočníka. Šlechtic mu okamžitě stlačil ránu a i když přes slzy neviděl, tak klel jak dlaždič: " Ty jeden pitomče, co sis myslel?! Takovýho blba jako ty není rovno!"

Za chvíli se ale šlechtic, z ohledem na svůj původ, už zase ovládal. S námahou se zvedl a otočil se na biskupy, kteří zatím všemu přihlíželi.

"Budete tak hodní a postaráte se o toho pitomce? Já se zatím vrátím na základnu." S těmito slovy se otočil a odcházel. Neušel však ani pět kroků a skončil na zemi na zadku.

"Co to…?" podivil se aristokrat.

"To je Astalasia, květina pravých citů," odpověděl melodickým hlasem Labrador.

Kuroyuri si pozorně prohlédl květinu, která se mu ovíjela kolem pasu.

"Tato květina," pokračoval zatím dál Labrador, "vykvetla z Vašich slz a ukazuje Vaše pravé city."

"Hmm, tak je to jasný," zabručel Frau a než stihl šlechtic cokoliv říct, přehodil si ho přes rameno. "Ty a tvůj kámoš tady zůstáváte," a vyrazil i se svým nákladem do útrob kostela.

"Okamžitě mě puste!" dožadoval se mladík a i když sebou mlel, tak blonďatého biskupa nedonutil, aby ho pustil.

"Ticho, spratku. To vážně chceš jen tak odejít a nechat ho tady? To teda pro tebe moc neznamená."

"Tak to není!" bránil se Kuroyuri, "znamená pro mě všechno, a tak nechci, aby se mu něco stalo!"

"Takže ho máš rád, jo?" optal se biskup a mrknul na červenajícího se mladíka. "Pokud ne, tak řekni, já…"

"Ani se ho netknete!" vyhrožoval šlechtic.

Frau se jen ušklíbnul a pustil mladíka na pevnou zem.

"Tady počkej, až ti kámoše ošetří," a s těmito slovy odkráčel.

Čekání bylo pro Kuroyuriho tím nejhorším. Neustále se zaobíral tím, že za zranění svého pobočníka může vlastně sám. A tak když se otevřely dveře ošetřovny, mladík dovnitř doslova vletěl. Rychle se rozhlédl a okamžitě si přiklekl k posteli, kde zatím v bezvědomí odpočíval Haruse.

"Jak je na tom?" zeptal se sestry. Která odnášela špinavé obvazy.

"Je mimo nebezpečí, teď potřebuje hodně odpočívat," odpověděla mu s úsměvem.

Díky Bohu! Mladík sestře poděkoval, ale veškerou pozornost už věnoval zraněnému. Vzal ho za ruku a nespustil z něj oči. Ale netrvalo dlouho a i přes veškerou snahu se mu začala klížit víčka a on se poroučel do říše snů.

"To bylo řečí a teď tady ten spratek chrní," ozval se Frau, když se se sestrou byl podívat na zraněného.

"Ale přece ho tady nemůžeme nechat jen tak klečet," strachovala se sestra.

"Hmm," zamručel Frau, vzal Kuroyuri do náruče a uložil ho do postele. Do té samé, kde už odpočíval Haruse. Musel se usmát, když se šlechtic okamžitě přivinul ke svému pobočníkovi.

Škoda, že si takhle nedá říct Teito, pomyslel si Frau, udělal čelem vzad a opustil místnost.

Mladého aristokrata vzbudila velmi příjemná a známá vůně.

"Hmm, co to…?" zamumlal mladík a protřel si oči.

Jak sem se sem dostal? Dumal v duchu, ale pak to vzdal a s úsměvem se opatrně přivinul k Harusemu. Nechtěl ho vzbudit, chtěl si tuhle chvíli vychutnat co nejdýl to šlo.

Ach jo! Fakt v tom lítám, povzdechl si v duchu, ale co ke mně cítí Haruse? Jen povinnost nebo…?

A pak mu dojdou souvislosti. Hlavu měl najednou čistou a jasnou. Vzpomněl si totiž na to, co říkal Haruse, když bojoval s Ayanamim. Na tváři se mu rozlil úsměv a on se rozhodl jednat. Sedl si obkročmo přímo Harusemu do klína.

"Pane?" zeptal se rozespale pobočník. Ihned se ale vzpamatoval, když zjistil, jak na něm jeho pán sedí.

"Víš, Haruse, moc rád bych slyšel, co si dneska říkal Ayanamimu. O tom, co pro tebe znamenám," zavrněl mladý šlechtic a otřel se klínem o Haruseho.

"Pane, já…" lapal po dechu pobočník a snažil se potlačit vzrušení.

"Hmm, copak?" optal se pobaveně Kuroyuri a pomalu se sunul po Harusem.

"Pane, tohle byste dělat neměl," mumlal Haruse.

"A pročpak ne?" optal se hravě aristokrat.

"Protože bych mohl udělat něco, co bych nem…" zbytek říct nestihl, protože se k němu Kuroyuri přitisknul a žhavě ho políbil. A když pán dával, tak jeho pobočník bral. Ochutnával ty drobné sladké rtíky.

"Hmm, to není špatné," zašeptal šlechtic a začal Harusemu rozepínat knoflíčky na uniformě. "Doktoři říkají, že máš mít klid, tak co takhle trocha relaxace…?"

Za dveřmi ošetřovny se Frau usmál pod vousy a stáhl ruku z kliky.

Možná bych Teita přeci jen k něčemu umluvil...

Komentáře z Blogu.cz:

Kat | 16. září 2009 v 21:50 | Reagovat

Já mám ráda Teito a Frau. Ti dva podle mě k sobě patří. zatím jsem viděla 9 dílů, protože čekám na překlad od poláků, ale taky mě ten seriál chytnul a jsme napsjat jak to skončí.
Moc se mi to líbilo a upřímě nesnáším Ayamiho.
Je vidět, že umíš jak dlouhé pčíběhy trak i krátké,ale já mám ráda delší, člověk může snít co bude příště. Budu čekat na mé oblíbence.

Ebika tvé SBéčko | E-mail | Web | 16. září 2009 v 22:09 | Reagovat

MNo mě připadá jako kluk ty postavičky holek vypadají přecejen trochu jinak, i když jsem tohle anime v životě neviděla :-D