Shonen ai/Yaoi povídky by Lex-san: Nezapomenutelný zážitek (Vampite Knight)

Uf, už jsem si říkal, že tento měsíc bude nejbídnější ze všech. Protože je skoro konec března a já jsem se zmohl jen na jednu povídku. Naštěstí jsem se přihlásil do SONPu k Angele a hrozící termín v podobě Damoklova meče mě donutil máknout a výsledek si můžete přečíst. Jen bych ještě měl dodat, že je to FF na Vampire Knight, tak pokud tohle anime můžete, tak jako já (Yuki nechme stranou) tak hybaj číst...

"Uhni!" zavrčel Kaname. Chodba sice byla dostatečně široká, ale to by se mu musel vyhnout. Což bylo samo sebou nemyslitelné. Bylo nemyslitelné, aby se čistokrevný upír vyhýbal něčemu takovému.

A on se uhnul. Beze slova, bez jediné poznámky udělal krok doprava a uvolnil mu tak místo

. Kaname se na něj nevěřícně podíval. Čekal urážky, hádku či dokonce napadení, ale ne tohle. Otočil se na člověka, se kterým se na tmavé chodbě setkal. Tedy ne na člověka… upíra, ale rozhodně ne čistokrevného.

Co si pamatoval, byl Zero vždycky v opozici. Bez špetky respektu mu vždycky řekl, co si o něm a celé jeho rase, a teď vlastně už i své, myslí. Kdykoli se potkali, byl ve střehu, připravený mu jednu vrazit. Jemu, jednomu z nevýše postavených upírů. Byla to nebetyčná drzost. A zároveň to bylo svým způsobem osvěžující.

Ale pak se něco stalo… Něco, o čem nevím, pomyslel si Kaname, když pozoroval záda vzdalující se postavy. Něco, co ho přinutilo změnit chování. Teď se mi snaží vyhýbat a když na sebe náhodou narazíme, tak se mi ani nepodívá do očí.

Kaname si povzdechl. Z nějakého neurčitého důvodu mu to vadilo. Nepatrně zavrtěl hlavou a vydal se na domluvenou schůzku s Yuki. Ale ani když došel na místo

sjednaného dostaveníčka, tak nedokázal Zerovo prapodivné chování dostat z hlavy…

Všechno to začalo potom, co se vrátili ze záchranné akce

, jejíž cílem byla záchrana Yuki. Tu uneslo několik Kanameho oponentů a chtěli ji vyměnit právě za samotného Kanameho. Když se už ale chtěl čistokrevný upír vydat na záchranou misi, zastoupil mu cestu Zero s tím, že buď ho přibere nebo mu on nedovolí odejít.

Kaname se na tím ještě teď musel v duchu pousmát. Ta Zerova drzost byla donebevolající a on mu samo sebou okamžitě názorně ukázal, co si myslí o jeho nesmyslném vyhrožování. Prudce ale ne nečekaně chytil Zera za klopy jeho školní uniformy a přirazil ho k nedaleké stěně.

"Z tvých výhružek si pranic nedělám," zavrčel mu Kaname-senpai přímo do obličeje. Zero se v jeho držení trochu zazmítal a hrdě se mu podíval do očí.

"Beze mně nikam nepůjdeš," zasyčel mu na oplátku do obličeje Zero a opřel se mu o hrudník pistolí, kterou právě vytasil.

Chvíli se tak beze slova měřili a pak znenadání Kaname povolil stisk a o krok ustoupil. Tohle nemělo smysl. Každou minutou hrozilo Yuki větší a větší nebezpečí a tak nebyl čas hádat se se stříbrovlasým upírem. Proto ho Kaname ignoroval a měl se k odchodu.

"Tak lehce se mě nezbavíš," prsknul Zero a vyrovnal s čistokrevným upírem krok.

"Proč?" zeptal se ledově Kaname.

"Nechci, aby někomu, na kom mi nesmírně záleží, ublížili." odpověděl popravdě Zero. Ale jméno osoby, o kterou šlo, si nechal pro sebe . Kaname měl samo sebou jasnou představu, o koho má Zero starost, ale hlavu si s tím nedělal. Zero pro něj nebyl žádným soupeřem, kdyby chtěl, nezbylo by z něj ani to nic.

Čistokrevný upír si jen povzdechnul. Čas kvapil. Pokud dnes měl někdo zemřít, tak tenhle drzí upít to bohužel být neměl. A tak se se Zerem po boku vydal Yuki na pomoc…

Všechno klaplo. Yuki byla zachráněna a padouši po zásluze potrestáni, ale…

Kaname se na posledy pohledem ujistil, že je Yuki v pořádku u svého otce, ředitele akademie, a až potom si dovolil na chvíli zavřít oči a uvolnit se. To ale neměl dělat, pocítil totiž okamžitě zranění, která utržil během potyčky. Bylo to zvláštní. Jakékoliv jiné zranění se mu během chvilky samo zahojilo a nebylo třeba se jím zabývat. Tohle bylo jiné. Nejen že neustále krvácel, ale začala se mu motat hlava a pak nic jen tma.

Probudil se až u sebe v posteli s naprosto prázdnou hlavou. Nevěděl, co se stalo potom, co omdlel, ale nemohl se zbavit dojmu, že to bylo něco důležitého. Ale ať se stalo cokoli, Zero se změnil…

"Kaname-senpai? Kaname-senpai?" Yuki již delší dobu přihlížela, jak se její společník noří do vzpomínek a okolí takřka nevnímá.

"Kaname-senpai, jste už myšlenkami na zemi?" zeptala se s úsměvem dívka a s povděkem kvitovala fakt, že sebou její upírský společník trhnul a na malou chvilku, ještě než si stihl nasadit svoji masku klidu a vyrovnanosti, se zatvářil zmateně. Když se jí ale pokusil obejmout, tak o krok ustoupila a pronesla nesmlouvavě: "Měl byste s tím něco dělat, Kaname-senpai."

Ale odpovědí jí bylo pouze ticho. Yuki pozvedla zrak ke krásnému upírovi. Měla ho ráda, ale v uplynulých dnech přišla na to, že je to jiný cit, než za jaký ho pokládala.

"Měl byste si udělat jasno v tom, co vlastně cítíte."

"K tobě Yuki…"

"Nemyslím ke mně," přerušila ho s mírným zavrtěním hlavy Yuki.

"Ale o kom to tady vlastně mluvíme?" podivil se Kaname a upřel na Yuki svůj pohled. Ta se cítila jako pod mikroskopem, ale obrnila se a opáčila: "Na to byste měl přijít sám." S těmito slovy se otočila a odcházela. Vděčila Kanamemu za mnohé a právě proto ho musela nechat, aby na to přišel sám. On a jedině on se může vyznat sám v sobě a uspořádat si tak svůj život.

Kaname už podruhé za dnešní den sledoval něčí záda. Bylo to pro něj něco nového a zároveň hluboko v srdci věděl, že Yuki má pravdu. Že s tím vším bude muset něco udělat. A že jen přemýšlením nic nespraví. A tak se vydal za jedinou bytostí, která mu mohla na jeho otázky odpovědět - za Zerem.

Nemusel ho dlouho hledat. Stačilo jen ujít pár kroků a už cítil jeho přítomnost. A nejen tu, zaslechl i hlas a ne jeden.

"Takhle to dál nejde, Zero!" ozval se rozzlobený hlas. Jen to oslovení způsobilo, že se Kaname zastavil a skryl se do stínu budovy.

"Já vím," hlesl potichu Zero a upřel svůj zrak na podlahu. Původně se chtěl řediteli vyhnout, ale on s tím počítal a stihl ho odchytit dřív, než se Zerovi podařilo zmizet. A tak se teď byl nucen účastnit téhle pro něj trapné konverzace.

"A co s tím teda budeš dělat?" tlačil na něj ředitel Cross. "Měl bys mu to říct. A teď nemyslím jen to o té krvi." Po téhle poslední větě zvedl Zero prudce hlavu a když viděl ředitelův vědoucí pohled, tak zrudnul.

"Hmm, tak co. Neměl bys promeškat možnost být s někým, koho miluješ."

"To je sice moc pěkný, ale on to tak necítí!" křiknul na něj Zero a snažil se potlačit slzy, které hrozily, že vyklouznou z pod víček a najdou si cestičky, které mu zbrázdí tváře.

"A na to si přišel jak?" zeptal se tvrdě ředitel Cross. Na Zerovi mu záleželo a nesmírně ho bolel fakt, že se trápí. Ale nápravu může udělat jen a jen on sám. "Pokud vím, nic si mu neřekl. Ani o tom, že si mu zachránil život tím, žes mu dal svoji krev. Ani o tom, co k němu doopravdy cítíš. Jediný, čeho si byl schopný, bylo vyhýbat se mu. Tím ale nic nevyřešíš. Jen se trápíš a tím trápíš i ostatní, kterým na tobě záleží." Potom se ředitel otočil a odešel. Teď to bylo všechno na Zerovi.

Když stříbrovlasý mladík osaměl, tak si dal chvilku na čas a jen se vydýchával a tím se snažil uklidnit. Moc klidu mu to ale nepřineslo a tak se vydal na noční obhlídku. Alespoň si tím trochu pročistí hlavu a přestane myslet na …

"Přeji dobrý večer." … Kanameho.

Zero se ani nenamáhal s odpovědí. Jen se otočil a měl se k ochodu.

"Ale copak? To mi ani neodpovíš?" zeptal se medovým hlasem Kaname a popadl Zera za klopy kabátu. Kdyby to byl ten starý Zero, tak by čistokrevnému upírovi pohlédl se zatvrzelostí do tváře a zasyčel by na něj nějakou tu nadávku. To se ale ke Kanameho nelibosti nestalo. Současný Zero sklonil hlavu a odvrátil pohled.

Tak takhle by to dále nešlo!Kaname teď věděl pár drobností, které mu byly zatajeny a tak už věděl, o čem Yuki mluvila. Udělat si v životě pořádek a ujasnit si své pocity, Kaname se pousmál. To mám zrovna v úmyslu.

Popadl rezignovaného Zera a než se stříbrovlasý upír nadál, byli v pokoji druhého z upírů. Zero se mu chtěl vytrhnout a zmizet, protože taková to blízkost mu působila úplná muka. Ale Kaname vytušil jeho zaječí sklony a jednal. A tak se Zero ani nenadál a už ležel na posteli, jež obýval čistokrevný upír. Kaname jednal opravdu rychle. Rychlým pohybem ukořistil Zerovu pistoli a odhodil ji tak daleko, že na ni její vlastník nemohl dosáhnout. Stříbrovlasý mladík si tohle chování nechtěl nechat líbit a snažil se postavit na nohy. Zůstalo ale jen u toho pokusu. Kaname si ho totiž nechtěl nechal utéct Tentokrát už ne. Chytil Zerovi ruce nad hlavou a celou svojí vahou ho zalehl.

"Co chceš?" zaprskal zlobně Zero a snažil se v sobě potlačit záchvěvy vzrušení, které v něm vyvolávalo.

"Pravdu," zašeptal Kaname Zerovi do ucha a s velkým uspokojením sledoval, jak sebou trhnul.

"Jakou pravdu?" zasípal Zero zatímco se snažil Kanameho odstrčit. Ještě pořád si nechtěl přiznat, že už vlastně prohrál. Že bojuje proti přesile. Nejen proti jednomu z nejsilnějších upírů, ale i proti svému vlastnímu tělu, které ho každým okamžikem, víc a víc zrazovalo. Marně si namlouval, že si tu nečekanou blízkost neužívá. Teď už bylo vše marné.

" Co se tehdy stalo?" zeptal se potichu Kaname a ještě více se namáčkl na rozpačitého Zera.

"Nevím, o čem…"

"Od té doby, co jsme zachránili Yuki, se chováš podivně. A já chci vědět proč?" skočil mu do řeči Kaname.

"Do toho ti absolutně nic není," odsekl Zero a zazmítal se v pevném zajetí Kanameho paží.

"Jak myslíš," poznamenal potutelně Kaname a jedním tahem stáhl ze Zera školní sako. Stříbrovlasý mladík na chvíli ztuhl, ale když Kanameho ruka doputovala k prvnímu knoflíčku košile, začal sebou házet.

"Ale, ale," podotknul pobaveně Kaname a s velkou chutí knoflíček rozepl.

"Co to děláš?" panikařil Zero.

"Co by? Na svoji otázku chci znát odpověď a když mi ji neposkytneš, tak…" Kaname nechal větu nedořčenou a místo toho rozepnul další

knoflíček.

"C-Co? Počkej!" snažil se ho zadržet Zero.

"Hmm, tak mi řekneš, co se stalo?" Kaname se na svého vězně zpříma podíval a čekal. Sice ho mrzelo, že se rozhoupla takhle brzy, ale co naplat.

"Nemám ti co říct!" stál si za svým Zero, snažeje se uklidnit zběsile bušící srdce.

Kaname v duchu zaplesal a opět se k rudnoucímu Zerovi sklonil. A další knoflíček kapituloval. "Už jsem se začínal bát, že to skončí dřív, než to začalo, ale jak to vypadá, tak jsem se spletl." Pochvaloval se Kaname a rozepnul další z knoflíčků. Postupně se mu naskytl pohled na Zerovo tělo. Kaname se jen v duchu mlaskl. To Zero naopak víc a víc rudnul. Plnil se mu sice jeho sen, ale ne tak, jak si přál. Než se ale stačil vzpamatovat, tak byla jeho košile rozepnutá celá a Kaname si začal hrát

s jeho tělem. První přišel na řadu krk. Zero si zprvu myslel, že si Kaname pochutná na jeho krvi, ale ten jen políbil zběsile pulsující tepnu a pokračoval dále na objevné cestě po jeho těle. Jazykem přejel po klíční kosti a doputoval až k bradavkám. Když jednu z nich olízl a následně za ní zatahal, tak se Zero nějakým záhadným způsobem vzpamatoval.

"D-Dobře. Řeknu ti, co chceš vědět."

Kaname se ušklíbl ale přestal a čekal, co bude. Zero se nadechl a spustil.

"Po tom, co se nám povedlo zachránit Yuki, si omdlel. Myslel jsem, že je to vyčerpáním, ale následně jsem si všimnul zranění, o kterých jsem ani nevěděl, žes je utržil." Zero se na chvíli odmlčel a vyčítavě se na něj podíval. "A jelikož neovládám léčení," pokračoval Zero, "tak jsem ti dal napít své krve."

Po tomhle prohlášení se rozhostilo ticho, které následně přerušil Kaname svým suchým konstatováním: "Ale tohle jsem nemyslel, o krvi samo sebou vím. Měl jsem na mysli něco jiného."

Zero protentokrát zbledl. Když už ví o té krvi, tak co po mě může chtít? Ne, to není možné. Že by…?

"Žádná odpověď taky odpověď." Pronesl Kaname a jal se opět trápit bradavky. Políbit, trochu zkousnout a pohladit. Zero si musel zkousnout ret, aby potlačil slastné zavzdychání. A skousl tak silně, že si ho prokousl. Kaname okamžitě ucítil čerstvou krev, nechal zmučené bradavky na chvíli na pokoji a slízl krůpej krve, která se Zerovi usadila na rtech.

"Takhle si ubližovat," zapředl Kaname. Zero se chtěl alespoň zmoct na odpověď, ale jakmile otevřel pusu, tak toho hnědovlasý upír využil, vklouzl mu jazykem do úst a jal se prozkoumávat každé jejich skryté zákoutí.

Pro Zera to bylo mučení. Ale velmi sladké mučení. Sebral ale zbytek svých sil v momentě, kdy Kanameho ruka sahala po pásku kalhot a začala je rozepínat.

"OK, řeknu pravdu," kapituloval Zero, "ale mám podmínku. Když to řeknu, tak mě pustíš."

Kaname ustal v půlce pohybu. Byl tak blízko a přitom tak daleko. Věděl, že protentokráte mu Zero řekne pravdu. Svědčil o tom tón jeho hlasu a neuvěřitelně smutný pohled. Pokud si myslíš, že tě nechám jít, tak to se šeredně pleteš! Nahlas ale řekl: "Jistě, když mi pravdivě odpovíš, tak tě pustím."

Zero se zhluboka nadechl a poté ze sebe honem rychle vychrlil: "Milujutě!"

Kaname párkrát nechápavě zamrkal, ale když si tu zkomoleninu přeložil do obecné řeči, tak se mu na tvářil rozlil úsměv.

Zero si to samo sebou špatně vyložil.

"Tak jsem to řekl, tak mě koukej pustit," domáhal se svého práva.

"Pokud tomuhle říkáš srozumitelná mluva," popíchl ho upír, ale pak dodal. "Chci slyšet nějaké vysvětlení."

"Vysvětlení čeho!?" vřísknul na něj Zero. "Že jsem se zamiloval do svého úhlavního nepřítele. Do někoho, koho jsem z celé duše nesnášel. Vždycky když jsem tě potkal, tak jsem se tě toužil alespoň dotknout. Je to k smíchu. Měl jsem ti dát spíš do zubů a ne vzdychat jako nějaká holka." Tohle ze sebe stříbrovlasý vychrlil bez nadechnutí. Teďka jen zhluboka dýchal a potom potichu pokračoval. "Když mi došlo, že to, co cítím, není nenávist, ale něco úplně jiného, tak jsem hlavně nechtěl, aby na to kdokoli přišel. Bohužel Yuki unesli a když ses tam hodlal vydat úplně sám, tak jsem musel zakročit. Mohlo se ti něco stát a to bych nepřežil. Když tě pak zranili a já si myslel, že jsem tě ztratil, byl jsem úplně na dně. Naštěstí si to přežil, ale pro mě to bylo už jen horší a horší. Každé setkaní s tebou mě bolelo víc a víc a tak jsem se rozhodl, že se ti budu vyhýbat…" Zero se znovu

odmlčel. Když už to ze sebe všechno dostal, tak netoužil udělat nic jiného, než si někam zalíst a začít si hojit bolavé srdce. Ale Kaname se k ničemu neměl.

"Slíbil si mi, že mě pustíš, tak dělej!"

"Ale jistě, to jsem slíbil. A jak jsem slíbil, tak plním. Už delší dobu tě totiž nedržím." Odpověděl Kaname s úsměvem. A opravdu. Kaname měl ruce podél jeho boků a Zero už měl ruce volné.

"Ale já jsme myslel, že mě pustíš."

"A? To jsem snad neudělal?" podivoval se naoko Kaname.

"To jo, ale já myslel, že ze mě slezeš a necháš mě jít." zavrčel Zero. Bylo mu trapně a v Kanameho blízkosti nechtěl být déle než bylo třeba. Sice to hrozně bolelo, ale teď bylo nejpřednější zachovat si alespoň ten trošek důstojnosti. Brečet může, až bude sám.

"Však to znáš. Jeden myslel a jak to dopadlo," reflektoval Kaname. "Ale pokud si chtěl, abych tě nechal odejít, tak si mi to měl říct." S těmito slovy vykolejeného Zera zprudka políbil."Víš, hrozně dlouho jsem na tahle slova čekal, a tak si nemysli, že mi teďka někam utečeš."

Zero to nechápal. "Co?"

"Taky tě miluju, ty pitomče," hlesnul Kaname a znovu

ho políbil.

Zero tomu nevěřil. Tohle nemohlo být reálné. Není možné, že by se sny mohly plnit.

Kaname ho ale dál už nenechal myslet. To co následovalo bylo krásné i smutné. Sladké i trpké zároveň…

Když pak Zero ležel v posteli, která byla cítit jejich milováním, tak se neubránil pocitům, které na něho dorážely. Ať se stane v jeho životě cokoli, tak tuhle noc si uchová jako tu nejcennější ze vzpomínek. Zamkne ji hluboko ve svém srdci a bude se k ní vracet, když mu bude nejhůř.

Teď bylo ale potřeba jednat. Ještě chvilku a už bych se nezved. Po noci strávené s Kanamem byl příjemně unavený a nejradši by se do vyhřátého pelíšku pořádně zavrtal a užíval si jeho přítomnost, ale to nešlo. A tak se Zero natáhl pro nedaleko ležící košili a začal se oblíkat.

Kaname jeho počínání chvíli sledoval.

"Co to provádíš?"

"Co asi myslíš?" odsekl naštvaně Zero. "Oblíkám se."

"To jsem si stačil všimnout. Otázkou je proč?"

"Proč asi!?" otočil se na něj prudce Zero a v očích se mu zračil neskutečný smutek. "Užili jsme si a je potřeba se hnout dál."

Po těhle slovech po něm Kaname chňapnul a stáhl do peřin.

"Budu dělat, že jsem to neslyšel," zasyčel mu z minimální blízkosti do obličeje.

"Nechápu proč, když je to pravda. Nebylo to přece nic jinýho než…" Zero chtěl pokračovat, ale hlas ho zradil. Nedokázal už ze sebe nic dostat a po tváři se mu začaly koulet slzy.

"Ale no tak," zašeptal Kaname a přitáhnul si ho do náruče. "Řekl jsme ti, že tě miluju a tak se nespokojím jenom s postelí. Tak si koukej zvyknout."

Pak už nemluvili. Stříbrovlasý upír se jen ještě víc přitulil do Kanameho náruče a pomalu začal doufat v to, že se sny plní…

Komentáře z Blogu.cz:

Arya | Web | 21. března 2010 v 22:35 | Reagovat

no ako citam tak v sonap u nagi budu same super poviedocka

ale ale O.o komu dam hlas?? no co tam potom strasne sa mi to pacilo i ked to bolo doost ooc neva tento par mam rada a obrazok je brutalny :3

Kat | 21. března 2010 v 23:18 | Reagovat

a dortík v podání dalšího dílku nebo pokračování by nebyl? pěkně napsaná povídečka...

elri | 21. března 2010 v 23:23 | Reagovat

ááááách, to bylo nádherné! Krásný jazyk, vtipné okamžiky (zaječí sklony mě dostaly :-)

Vampire

knight bylo vůbec druhé anime, které jsem viděla a postava Kanameho byla má nejoblínenější. Opravdu moc pěkné! P.S. Líbilo by se mi pokračování, má to potenciál :-)

Angela | Web | 22. března 2010 v 0:46 | Reagovat

Onii-san, já ty tvoje povídky prostě žeru... Povídka se mi moc líbila a jsem fakt ráda, že ses ke mně přihlásil...

Teressa | 22. března 2010 v 14:11 | Reagovat

to bolo uzasne!!! urcite musis este nieco na tento par napisat =)

Lachim | 22. března 2010 v 20:10 | Reagovat

Nádhera. Hlásím se ke všem, co prosí o pokračování. Tenhle příběh ho přímo vyžaduje.

Aylen | 22. března 2010 v 21:30 | Reagovat

Krása :) Těšim se na tvoje další

povídky :)

VaniLee | Web | 23. března 2010 v 19:42 | Reagovat

Poslintala jsem si klávesnici..ehm.. ni nic.. popojedem..
Musím jen souhlasit s ostátními, že to bylo skvělé... Jsem ráda, že jsem si od tebe zas něco přečetla...

Ikkaku-Lea | 24. března 2010 v 15:05 | Reagovat

Kwaiiiiiiiiiiiiiiiiiiii. Už se těšim na další

povídky.