* 2. díl *

Zdravím!

Mám pocit, že jsem si na sebe opět upletl bič. Ještě nedávno jsem se totiž radoval, že mám o rozepsaný příběh méně a co se nestane. Včera jsem shlídl nový seriál Dominion a už mi v hlavě začalo šrotovat, že by napsat povídku na tenhle seriál nebylo tak od věci. No, ještě uvidíme, kam mě múza zavede.

A teď k povídce.

Inspektor a jeho seržant už jsou nějaký ten pátek spolupracovníky. Vše klape jak má, ale poklidná budoucnost se nekoná. Hodinky totiž mají svoje plány...

Robert opatrně ze sebou zavře dveře od jejich společné kanceláře a koupenou snídani odloží na stůl. Nechtěl totiž Jamese svým počínáním probudit.

I teď děkoval své intuici, prozřetelnosti, božímu zásahu nebo jen náhodě, že jeho seržantem byl zrovna James.

Z počátku mu detektiv seržant Hathaway připadal až moc oxfordský, tedy v jeho případě cambridgeský. Na tak mladého člověka byl až setsakramentsky inteligentní, ale na druhou stranu až moc uzavřený a jeho úsměv byl velikou vzácností.

Robert ale v Jamesovi našel společníka, o kterém se mu ani nezdálo. Jeho seržant měl vždy po ruce nějaký přesný komentář, ale dokázal i mlčet a ticho, které spolu sdíleli, bylo příjemné. I přes jeho nepřístupnost se Robert postupně učil znát seržantovu mimiku, různé stupně jeho poloúsměvů či tóniny jeho hlasu.

Robert obešel svůj stůl a stanul před tím Jamesovým. Jak bylo vidno, James opět zabodoval. Strávil totiž celou noc tříděním fotografií a dle šíleného schématu v nich asi našel nějakou souvislost.

Inspektor si chtěl blíže prohlédnout výsledky práce svého seržanta, ale stačil jediný pohled na Jamesovo zápěstí a jeho záměr byl zapomenut. 

Na Jamesově pravém zápěstí, které bylo díky spánkem shrnuté košili viditelné, se rýsovaly hodinky. Nebyly sice ještě jasně viditelné, ale rozhodně už nebyly jen obrysem.

Hodinky jasně vypovídaly o svém majiteli. Byly odrazem jeho osobnosti a tím, čím je osoba, která je nosí na ruce. Robertovy hodinky měly podobu klasických řemínkových hodinek. I řemínek byl od pohledu z kůže a ne z kovu. Ciferník byl kulatý s arabskými číslicemi. „Prostě stará nudná klasika,“ jak říkával sám Robert.

„Pro mě znamenají oporu, důvěryhodnost a oddanost,“ říkávala s úsměvem jeho Val.

Robert si potichu smutně povzdechne a vrátí se zpátky do přítomnosti a k Jamesovým hodinkám. Hodinky jeho seržanta, byť byly zatím ještě nehotové, byly opravdu pěkné. Robertovy se moc líbily. Byly totiž kovově indigovo-černé. Řemínek tvořily navzájem propletené spirálky, které se sbíhaly u ciferníku hodinek a jemně ho obepínaly. Samotný ciferník pak byl obdélníkového tvaru s oblými rohy. Jen ručička hodinek a číslice na ciferníku byly ještě nečitelné.

A Robert se přistihl, že tak trochu závidí osobě, kvůli které se hodinky na Jamesově ruce rýsují. Další pohyb byl pak zcela mimoděk. Inspektor se totiž opatrně natáhnul a jemně pohladil seržantovy neobvyklé hodinky.

Co to sakra dělám? Panikařil Robert a svoji nejistotu zakryl decentním odkašláním, kterým probudil svého seržanta.

„P-Pane?“ James na židli trochu nadskočil a začal se rychle sbírat.

„Jen klid,“ klidnil svého podřízeného Robert a radši mu pod nos přistrčil donesenou snídani. Nejdřív se nasnídej a pak mi prosím tě vysvětli tuhle koláž čehosi.“

Odpovědí mu byl jemný Jamesův úsměv ozdobený pěnou od kávy, která mu uvízla na rtech.

A na Robertových hodinkách bylo zase o prasklinku méně. 


                                                                   * 1. díl *     * 3. díl *