Sedmý dotek

Zdravím!

Tak tady je avizovaný pečovací střípek.

Užijte si čtení .

"Ne, Johne! Jen hezky seďte!" opře se dnes již po několikáté Harold o Johnův hrudník a natlačí ho zpátky na pohovku.

Starší muž měl nejdříve obavy následné péče o Johna, ale vše se vyřešilo samo a oni vpluli do známých vod. John se totiž opět choval jako tvrdohlavý pitomec a odmítal odpočívat. Jednání s ním Harold směle přirovnal k dohadování se s malým dítětem. Začalo to již tím, že John odmítal jet k sobě domů…

"A to jako proč, Johne? U sebe budete mít pohodlí." Argumentoval Finch a John jen zatvrzele vrtěl hlavou. Protože pravý důvod mu říct prostě nechtěl. John totiž Harolda nechtěl nechat samotného. Protože i když mu rozum říkal, že je Harold v bezpečí, vždyť s ním John nebýval dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu, ale i když s ním nebyl, byl schopný se k němu odkudkoli během chvíle dostat. To teď ale neplatilo. Ne když měl problém vůbec sám vstát.

to nebude ještě lepší.

Proto bylo třeba být s Haroldem pokud možno na jednou místě, a jelikož John věděl, že jeho zaměstnavatel neopustí knihovnu, rozhodl se tam usadit také.

Byl to sice boj, ale Harold nakonec kapituloval a nechal Johna u sebe v knihovně. Pro bývalého agenta CIA to bylo ale hořké vítězství, protože takhle byl Haroldovi stále na očích. A jelikož nebyl zrovna vzorným pacientem, tak mu nezbývalo než s Haroldem pokaždé svést menší bitvu.

Jako právě teď. John totiž usoudil, že se naodpočíval dost, a proto není již třeba, aby dále posedával na pohovce. Harold byl samozřejmě jiného názoru.

John v hloubi duše věděl, že by měl opět postavit zbořenou ochrannou zeď, kterou tak pracně kdysi vybudoval a která padla u při cestě k doktorce Tillmanové, ale nějak se k tomu již nedokázal přinutit. Tak dlouho byl bez Haroldova doteku, že teď si užíval každý, byť sebenáhodnější z nich.

Harold totiž díky jeho ošetřování byl více rozcuchanější a celkově uvolněnější než obvykle. Zrovna teď stál s rukama v bok před pohovkou, na které se nespokojeně vrtěl John.

"Nikam nepůjdete, Mr. Reesi," pronesl Harold a postavil se tak, aby zabránil potenciálnímu úniku svého pacienta z nemocničního lože. "Situaci mají pod kontrolou oba naši detektivové a vaší pomoci tak již není za potřebí."

John se už už nadechuje k nějaké námitce, ale Harold ji utne hnedka v zárodku.

"Prostě ne." Ukončí veškerou diskuzi a natahuje se pro deku, aby svého nespolupracujícího pacienta přikryl. Natahoval se ale přes Johna, který se při vidině možného úniku pohnul tak, že narušil Haroldovu rovnováhu.

Harold ve snaze odvrátit katastrofu ukročil stranou, přišlápl tak okraj inkriminované přikrývky a svalil se přímo na Johna.

"Jej, promiňte," vyrazil ze sebe Harold, a když se nemohl okamžitě postavit, protože se tak trochu zamotal do přikrývky, tak se snažil alespoň nadlehčit, což sice neprospívalo jeho zádům, ale pomohlo to zraněnému Johnovi.

A pak nastal ten moment. Trochu zadýchaný Harold v Johnově absolutní blízkosti dělal s jeho sebeovládáním divy.

John se jen smutně pousmál a zlomil nad sebou hůl. "Prosím vás, na tohle zapomeňte."

"Zapomenout? A na - " zbytek Haroldovy otázky je utopen v polibku.

John moc dobře věděl, že tímhle svým neuváženým počínáním kazí vše, protože moc dobře věděl, že nic už nebude jako dřív, ale jinak nemohl. Dlouho sám sebe přesvědčoval, že mu nastalá situace vyhovuje. Že mu Harold poskytuje daleko více, než sám očekával, ale nebyla to pravda. Chtěl prostě víc. Víc jeho přítomnosti, více jeho dotyků, více času stráveným s ním. Více všeho. Prostě víc Harolda.

"A proč bych měl cokoliv zapomínat?" zeptal se překvapeně Harold, když se trochu více zadýchaní od sebe odtáhli a on si jemně odkašlal. John se na něj nechápavě podíval. Čekal všechno možné, jen ne jistou dávku šibalství, která koukala Haroldovi z očí.

"To by byla škoda, nemyslíte?" dodá ještě s jemným úsměvem a pak si s úplnou samozřejmostí nárokuje Johnova ústa.

A mladší muž si pomyslí, že už opravdu nic nebude jako dřív, ale to neznamená, že to nebude ještě lepší.

\předchozí\   /další/

Komentáře z Blogu.cz:

1 Thea | Neděle v 9:53 | Reagovat

Jééé, málem jsem se roztekla na podlahu, to bylo tak neskutečně sladký

2 KATKA | Neděle v 10:23 | Reagovat

miluji situace pacient a ošetřující a v jejich podání skvělé , asi budu muset přehodnotit situaci , jsem divná usmívám se na monitor jako by z něho ti dva mohli vylézt

3 Lex-san | Web | Neděle v 10:34 | Reagovat

[1]:No ještě, že se tak nestalo!   To v tomhle vedru být v kapalném stavu není žádná výhra .
[2]: Culení na monitor je dovoleno . To, že z něj ti dva nevyskočí je jen a jen škoda .
[1]: a [2]: Moc děkuji za skvělé komentáře. Už nás čeká jen poslední střípek. Bude to epilog, tak snad bude důstojným zakončením celé povídky .

4 Insanis | Neděle v 14:02 | Reagovat

Nejsem ranní ptáče jako vy, tudíž píšu komentář až teď (má maličkost v době, kdy vy jste se činili měla ještě půlnoc).   Po přečtení jsem poslintala klávesnici (nechutná představa, že?) a ještě teď se culim jak idiot (sestra se mě furt ptá, co mi je -.-'). No, zkrátka... supermegabombasticko-luxusni.... muhehehehehehe! (I am idiot... )

5 Lex-san | Web | Neděle v 15:33 | Reagovat

[4]: Povedený komentář . Jsem rád, že střípek vyvolává takovéto stavy, snad nebudu muset dávat varování, že článek může způsobit nepřiměřené culení, roztečení nebo poslinění všeho možného .